KSČM - Ústeckého kraje. KSČM - centrální.

POSLANEC EP Ing. JAROMÍR KOHLÍČEK, CSc. ODPOVÍDÁ NA DOTAZY DENÍKU LOCPRESS

1. Když začínala vlna islámské migrace do Evropy, byli lidé, kteří říkali, že se s touto vlnou svezou fanatici a teroristé označeni za xenofoby a fašisty. Nyní se ukazuje, že měli pravdu a rezignace na ochranu hranic Schengenského prostoru vpustila do EU nepřítele. Jak je podle vás možné, že do EU byli vpuštěni lidé, kteří měli padělané doklady, nebylo možno zjistit, odkud skutečně jsou a tudíž, jestli mají nárok na ochranu před pronásledováním v jejich domovské zemi?
Ano, jako vždy jalový optimismus a „politická korektnost“ převládly nad principem předběžné opatrnosti. Princip předběžné opatrnosti se uplatňuje v řadě oborů a dá se říci, že je základním kamenem evropské legislativy. Jenom u migrantů se uplatňují mezinárodní ujednání přijatá ve 40. a 50. letech, a proto i ve vaší otázce je skryta odpověď. Říkáte, že někdo má „nárok“. Mezinárodní konvence nikde nehovoří o tom, že člověk, který se domnívá, že mu jde o život, má právo cestovat několik tisíc kilometrů a že je povinností takového člověka v cílovém státě přijmout. Pokud by to takto skutečně platilo, můžeme se těšit na příjezd cca 65 mil. utečenců z různých zemí Afriky a Asie s tím, že přece mají právo se u nás usadit. Nedomnívám se, že je tento extenzivní výklad mezinárodních smluv správný a postupně k podobnému názoru docházejí i poslanci nově zvolení do parlamentů řady států EU. Protože voliči považují dosavadní činnost EU v rámci Schengenského systému za nedostatečnou, nebo dokonce škodlivou, stoupají preference politických subjektů, které tvrdí, že se s tím musí něco udělat. Nejhlasitěji se ozývají strany extrémní pravice a bohužel je po letech příznivě přijímán takřka každý xenofobní výrok. Padělané doklady se při bližším zkoumání dají poznat. Horší je, že při zhroucení části některých států získali právě ti migranti, kteří mají co skrývat, doklady pravé. „Politická korektnost“ a extenzivní výklad mezinárodních smluv o ochraně uprchlíků nás spolu s prosazovanou ideologií multikulturalismu přivedly do slepé uličky.

2. V zemích západní Evropy s přílivem migrantů z Blízkého východu prudce vzrostla závažná kriminalita. Přesto evropští úředníci neustále zavírají oči a vzrůstají tendence kriminalizovat lidi, kteří na tento jev poukazují. Proč tomu tak je? Proč pachatelé nejsou stíháni, deportováni do země původu, když odmítají respektovat zákony hostitelské země? Jak by se postupovalo, pokud se něco takového stane zde? Budeme politicky korektně přihlížet k náboženství či původu pachatele, jako se to dělá ve zbytku Evropy?
Základním problémem, na který vaše otázka naráží, je nesmyslný výklad ustanovení Schengenského systému. Ten má na jedné straně chránit vnější hranice EU i dalších států přijatých do tohoto prostoru před těmi, kteří nemají oprávnění ke vstupu (platný cestovní pas, příp. s vízem). Směrnice o Schengenském prostoru ovšem uznává mezinárodní úmluvy o pomoci uprchlíkům. A zde je jádro pudla. Když kancléřka Merkelová prohlásila, že uprchlíci ze Sýrie mají otevřené dveře, stali se rázem prakticky všichni migranti přicházející do Německa uprchlíky ze Sýrie. Teprve poté, co byla nasazena skupina znalců syrského dialektu arabštiny, bylo zjištěno, že řada tzv. Syřanů tento jazyk nezná a že jejich přihlášení se k místu, odkud uprchli, je účelové. Parlamenty Německa a Švédska v poslední době úpěnlivě hledají kompromis mezi mezinárodními úmluvami o ochraně uprchlíků, Schengenským systémem a požadavkem velké části voličů na razantní opatření. Některá rozhodnutí vlád opravdu postrádají logiku. V sociálním systému není dostatek peněz na zvýšení minimálních důchodů, ale náklady spojené s pobytem migrantů neznámého původu jsou v rozpočtu pokryté. Podnikatelské organizace lamentují na zvyšování mezd, ale levná práce nekvalifikované pracovní síly jim proti mysli není. Kriminalita se skutečně zvyšuje a stejně jako v zemích, kde je řádově více migrantů než v České republice, by si s tím naše orgány nevěděly rady. Jedno z mála vhodných opatření je pobyt přicházejících migrantů do vyřízení jejich žádosti o azyl striktně určit v detenčním zařízení a zároveň vyřešit situaci „co dělat s těmi, kteří azyl nezískali“. Šokující rozhodnutí našeho soudu, že neúspěšný žadatel o azyl nesmí být nucen k opuštění republiky naznačuje nutnost nové legislativní úpravy, a to nejen na národní, ale i nadnárodní úrovni. Podobný požadavek je ovšem považován za politicky nekorektní. Pokud jde o uplatnění práv menšin, náboženských skupin, apod., domnívám se, že je čas na radikální změnu přístupu k těmto právům. Nejdříve je třeba splnit základní povinnosti vůči společnosti a teprve potom mohou být uplatněna tato práva. Jinak se stát začne rozpadat. To ostatně vidíme v řadě zemí západní Evropy i v některých regionech Spojených států. Vznikly zde tzv. no go zóny, kde právo dané země neplatí a uplatňují se nejrůznější jiné normy, např. šaría. V našich podmínkách je ještě možnost řešit tyto problémy v zárodku. I u nás totiž máme náznak podobných jevů v tzv. vyloučených lokalitách.

3. Různí bezpečnostní experti se shodují na to, že jsme ve válce s Islámem. Říká se, že islámských radikálů je jen hrstka, a teroristické útoky jsou jen ojedinělé výstřelky několika pomatených jedinců. Radikálové mají oporu pro své konání ve výkladu Koránu a mají i podporu řady muslimských kazatelů. V nacistickém Německu stačilo 100 000 mužů SA ke zpacifikování desítek milionů Němců k poslušnosti Adolfu Hitlerovi. Jak dlouho se bude vliv radikálních muslimů na zbytek jejich souvěrců bagatelizovat, přestože víme, že dochází k prudkému nárůstu radikalizace v islámském světě?
Paralely mezi situací v Německu 30. let a dnešním stavem jsou z větší části zdánlivé. V roce 1933 Hitler vyhrál volby. Nebyl tedy podporován pouze 100 000 muži SA, ale získal širokou voličskou podporu. Dnes se v některých vyspělých zemích světa objevují zóny, kde státní moc přiznává, že je nemá pod kontrolou. Opatření proti radikálním saláfistům jsou jen prvním nesmělým krokem k řešení situace v neintegrovaných muslimských komunitách v Německu, Francii, Velké Británii a jiných vyspělých státech EU. První náznaky řešení tedy konečně vidíme. Voliči sami pokrok zatím hodnotí jako malý a strany, které na tyto problémy poukazují, nacházejí u voličů ohlas. O válku s Islámem nejde, ale je zjevné, že bohaté monarchie Perského zálivu vyvážejí myšlenky islamismu v radikální podobě nejen ve formě učebnic a vykladačů koránu, ale i velkou aktivitou na sociálních sítích. Někteří radikálové přiznávají, že jejich radikalizace proběhla právě tímto způsobem, prostřednictvím internetu. Zdá se, že doba bagatelizace uvedených jevů končí.

4. Přestože se válka neustále popírá, díky cíleným útokům již máme stovky mrtvých. Kolik mrtvých musí být, aby se EU začala účinně bránit? Nebo se čeká, až obyčejným lidem dojde trpělivost a vezmou obranu svých domovů do vlastních rukou?
Obyčejným lidem již trpělivost dochází. Množí se výzvy k budování domobran a zákonodárci řady zemí postupně začínají přijímat různá opatření na obranu proti negativním jevům. Politici otevírají politicky nekorektní témata a hledají nekonvenční řešení. Jedním z nich má být posílení vojenských rozpočtů států EU – NATO na úroveň 2% HDP. Právě toto opatření je naprosto nesmyslné. Povede ke zvýšení nebezpečí vzniku války, ale nezvýší vnitřní bezpečnost států EU – NATO. Je to podobný nesmysl jako zavádění sankcí proti legálně zvolené vládě v Sýrii či hysterie spojená s protiruskými sankcemi. Nekorektnost těchto přístupů ukazuje mimo jiné prodlužování sankčního režimu vůči Iránu přesto, že tento režim všechny podmínky k odvolání těchto sankcí splnil. Tzv. válka s Islámem, není skutečnou válkou. Je to podobné jako tzv. válka s terorismem a Islámský stát je hýčkané dítě některých západních politiků a středověkých režimů Perského zálivu. Z těchto stran přichází jeho financování a vyzbrojování. Účinná obrana Evropy tedy pomalu, ale jistě nastupuje a politicky nekorektní diskuze v předvolebních kampaních významných států EU tuto změnu ukazuje. V některých státech jsou tendence vytvořit z občanů různé gardy či domobrany, nebo rozvinout kampaň k výcviku aktivních záloh. Pomalu tedy dochází k odklonu od „politicky korektního“ přehlížení negativních jevů.

Miroslav Neumaier redaktor a fotoreportér
deníku Locpress pro Ústecký kraj