OV KSČM Teplice

Historik RSDr. Ivo Přichystal

       Dnes 25. února si připomínáme  75. výročí Února 1948. Pravicová propaganda s oblibou označuje tuto událost jako komunistický puč. Soustavně se snaží vytvářet dojem, jak nepatrná skupinka komunistů se proti vůli většiny obyvatelstva, za pomoci slabošského prezidenta Beneše zmocnila vlády. Ovšem historická fakta všechny tyto pravicové ideology usvědčují ze lži a z překrucování historie, z čehož s oblibou obviňují právě komunisty. Ovšem tak nehorázné lži a překrucování faktů, kterými nás tito pánové krmí si nikdo z komunistických ideologů nikdy nedovolil. Podívejme se na skutečná fakta. Předtím si však uveďme skutečný obsah pojmu puč. Podle slovníku cizích slov je: „Puč – násilný politický převrat uskutečněný malou skupinou osob většinou příslušníků ozbrojených sil“. V demokratických volbách v roce 1946 získali komunisté v českých zemích 40,2 %, to představovalo okolo 2,8 miliónů voličů.  Také generální stávky dne 24. února vyhlášené na podporu komunistických požadavků se zúčastnilo 2,5 miliónu pracujících. Lze tedy označit stranu, kterou přímo podporovala nebo s ní sympatizovala většina obyvatelstva za malou skupinku spiklenců? To rozhodně ne. Pokud se týká průběhu samotných únorových událostí, tak vše se odehrálo opět poněkud jinak, než vykreslují různí krajně pravicoví pisálkové. Poté kdy komunistický ministr Nosek provedl kádrové změny ve vedení Sboru národní bezpečnosti (SNB), využili tohoto kroku ministři za stranu národně socialistickou, lidovou a demokratickou stranu k vyvolání vládní krize s cílem dosáhnout demise vlády a podle ústavy nastolení úřednické vlády do které, jak předpokládali, bude president Beneš jmenovat antikomunisty. Chtěli tak jen zopakovat už jednou úspěšně uplatněný scénář z roku 1921. Tehdy po volbách, ve kterých zvítězila sociální demokracie, představitelé její pravicové části způsobili demisi vlády. Následně úřednická vláda potlačila veškeré protesty levicově naladěné veřejnosti. Ovšem rok 1948 nebyl rokem 1921. Také řada nekomunistických politiků se na snahu vyvolat demisi vlády dívala jako na politický hazard. Vedle sociálně demokratických ministrů demisi svých kolegů nepodpořili ani nestraničtí ministři, Jan Masaryk ministr zahraničí a generál Ludvík Svoboda ministr národní obrany. V tu chvíli však pravice nahrála komunistům na smeč. Podle tehdy platné ústavy, pokud demisi podala méně než polovina ministrů (jednalo se o 12 ministrů za uvedené tři strany), mohl předseda vlády jmenovat nové ministry. Vzhledem k faktu, že předsedou vlády byl předseda nejsilnější strany Klement Gottwald, bylo jasné, koho bude jmenovat na jejich místo. Když pravici nevyšel trik s demisí, spoléhali již jen na presidenta Beneše, že demisi nepřijme a tak bude alespoň zachován dosavadní status quo. Beneš, se kterým představitelé tří uvedených stran své plány nekonzultovali, se tak ocitl pod tlakem veřejnosti. I s ohledem na svůj vážný zdravotní stav nakonec demisi přijal. Svou roli sehrálo i jeho přesvědčení, že rozhodnutím velmocí v Jaltě, kdy ČSR byla zařazena do sovětské sféry zájmů, byl nástup komunistů k moci již předem určen. Pro Beneše bylo trpkým zklamáním, že nás západní velmoci opět zradili a předhodili Stalinovi, stejně jako v roce 1938 Hitlerovi. Tím, že Beneš demisi přijal, v podstatě pouze naplnil literu tehdy platné ústavy. Pak již nemohl než jmenovat nové ministry, jejichž seznam mu Gottwald předložil. Takže nástup komunistů k moci proběhl, ať už se to někomu líbí či nelíbí, čistě ústavní cestou.

        Podobně je výrazně zkreslován i další vývoj našeho státu po Únoru. Především se to týká padesátých let, která jsou v podání různých antikomunistů vykreslována jako nejtemnější období našich moderních dějin srovnatelné s obdobím protektorátu. Jaké jsou skutečnosti? V celém průběhu padesátých let bylo za politické delikty popraveno okolo 140 osob. Jistě, trest smrti za politické delikty je odsouzení hodný, ale v té době byl uplatňován za politické delikty i v USA. Naprosto nesrovnatelné pak jsou počty popravených v období protektorátu (360 tisíc) a v padesátých let (140). Počty odsouzených či diskriminovaných za politické delikty v padesátých letech jsou i v současnosti odhadovány okolo 400 tisíc osob. Vzhledem k počtu obyvatel republiky tak represe postihly okolo 2,6 % obyvatel. Současná pravicová propaganda naopak vytváří obraz tehdejší společnosti skládající se pouze ze dvou kategorií obyvatel a to utlačujících a utlačovaných. Také STB je vykreslována jako ďábelská organizace, jejíž příslušníci číhali za každým rohem. Přitom na celý okres Teplice se 130 tisící obyvateli byli určeni pouze tři příslušníci STB, kteří mohli řídit maximálně několik desítek informátorů. Přes 90 % obyvatel našeho státu za celou dobu 40 let žádnou osobní zkušenost s STB nikdy v životě nemělo. Dalším faktem, který mnohého překvapí, je že právě v padesátých letech komunistická strana dosahovala nejvyšší důvěry za celých čtyřicet let. Většina veřejnosti v té době chápala probíhající politické procesy jako důsledek nepřátelských aktivit ze strany západních států.

       Únor 1948 tedy nebyl tedy žádným osudovým zlomem v historii našeho státu, nebyl ani „ozbrojeným násilným pučem“ hrstky „zlých, ošklivých“ komunistů proti vůli většiny národa a v konečném důsledku ani selháním „slabošského“ presidenta Edvarda Beneše. Byl zákonitým vývojem předválečného a především poválečného vývoje naší společnosti v níž  se již dávno prosazovaly levicově demokratické tendence, které byly umocňovány sílící sociální nerovností, negativními dopady hospodářských krizí, politikařením a korupcí vládnoucích politických stran. Vše toto dokládá například i úryvek z parlamentního vystoupení Klementa Gottwalda v roce 1929. „ Odsuzujete do kriminálu dělníka, který ukradl housku, ale celá vaše vládní společnost je složena ze stran, které stát okradly o miliardy na špiritusu, na válečných půjčkách, dodávkách a na všem možném. To je vaše spravedlnost. Štvete exekutora na domkáře a malého živnostníka pro nezaplacení několika korun daně, ale podle týchž zákonů snižujete a odepisujete stamiliony fabrikantům a velkostatkářům“. Nemyslíte, že to nepříjemně připomíná i naší současnost? Nelze ani opomenout i fakt, že počet členů komunistické strany z předválečného počtu třiceti tisíc, narostl zcela dobrovolně v roce 1945 na jeden milion. Nátlakový charakter akcí k potlačení levicových tendencí za pomoci ozbrojených složek byl po druhé světové válce uplatňován i v některých takzvaně demokratických západoevropských státech jako Francii a Itálii. V Řecku proti levici dokonce zasahovala i britská armáda.    

      V konečném důsledku otázka nestála, zda se komunisté chopí mocí, ale jen kdy a jak. Vše bylo rozhodnuto již v roce 1944 na konferenci spojeneckých vůdců v Jaltě, kde ČSR byla včleněna do sovětské zájmové sféry stejně jako Polsko, Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko.           

         Mgr. Bc. Bc. Ivo Látal

              Již v předvolební kampani loni pro obecní a část senátních voleb bylo vidět, že předseda hnutí Ano ing. Andrej Babiš dělá nejen tyto kampaně, ale už začíná prezidentskou kampaň. Hnutí ANO nám vládlo 8 let a v druhém období v koalici se ČSSD. V té době  bylo toto hnutí moc nečitelné pro normálního člověka a obyčejný občan nevěděl zda to je levicová, středová či pravicová strana. To hnutí nebylo až tak jednotné jak se na první pohled vnitřně zdálo. Nebýt  tehdy parlamentní opoziční strany KSČM tak by nedošlo k tak razantnímu řešení v sociální oblasti, tedy zvýšení důchodů a dalších věci. Protože toto hnutí  neplnilo co slíbilo, ze strany  KSČM došlo k vypovězení tolerančního patentu. Hnutí toho využilo a začalo přetahovat na svoji stranu část voličů nejen ČSSD, SPD, ale i KSČM. Mimo jiné proto se ČSSD a KSČM nedostaly do Sněmovny. Mnozí lidé v mém okolí mi říkají,  proč se KSČM nechala tak lacině nachytat a dnes máme  vládu pětikoalice, která je asociální. Mimochodem je zvláštní, že traktorista, vlastně dnes ministr práce a (a)sociálních věcí Marián Jurečka chce zvednout odchod věku do důchodu, ale to se má prý týkat lidí  kterým dnes je 40 let. A navíc hovoří o změně důchodového systému  jak to navrhuje NERV vládě. Velmi zvláštní situace je, že hovoří se o úpravě, čti ctěný čtenáři snížení a nikoliv zvyšování důchodů u normálních důchodců. Ministr jediné pravdy, tedy vnitra už avizoval, že změna důchodů, ale hlavně renty, čili výsluhy se nebude týkat policistů a hasičů.  Opět tedy asociální krok vlády vůči obyčejným důchodcům. Ale zpět k hnutí ANO.

          Kandidát hnutí ANO na prezidenta republiky, tedy předseda a poslanec  prohrál tuto volbu, byť získal  něco přes dva milióny hlasů voličů. Když se na toto číslo podíváme blíže tak zjistíme, že sice Andrej Babiš má pravdu, že to je fenomenální úspěch hnutí ANO, ale už si neklade otázku proč to číslo je tak vysoké. První moment je, že většina členů hnutí ANO volila kandidáta svého předsedu. Ale a to už se o tom vůbec nemluví byly tam i protestní hlasy voličů kteří by jinak volili jiného než tohoto kandidáta ve druhém kole voleb prezidenta republiky. Pravda ve hnutí už delší dobu byla vidět vnitřní nejednota a krize, ale navenek na první pohled to tak nevypadalo. Na jedné straně veřejně deklarovali p. Macura primátor Ostravy a p. Vondrák hejtman Moravskoslezského kraje, že nepodpoří svého šéfa a  podpoří zaprodance  který nakonec bohužel zvítězil. Na druhé straně již v předvolební kampani do obcí a jedné třetiny Senátu s Andrejem Babišem jezdili po republice jak Karel Havlíček tak Alena Schillerová. Už v té době mi bylo jasné, že se bude něco dít ve vedení hnutí po volbě prezidenta, což později bylo deklarováno..

          Dne 8. února 2023 bylo tedy  ohlášené zasedání předsednictva hnutí ANO. Došlo k jasné rezignaci mspř. hnutí  Ivo Vondráka a Andrej Babiš pro některé to bylo překvapení zůstal ve funkci poslance a šéfa hnutí. Nicméně šli do popředí jak p. Havlíček tak p. Schillerová. Andrej Babiš je klíčový člověk a hráč na politické scéně nejen v rámci hnutí ANO.

          Bohužel p. Babiš dosáhl svého cíle. Vysál voliče KSČM a ČSSD k sobě  tak, aby volili hnutí ANO. Jenže lze to číst mezi řádky  i tak, že voliči těchto stran volili menší zlo proti většímu zlu v rámci volby prezidenta republiky. Pro ČSSD je tragédii období od doby kdy této straně šéfoval Stanislav Gross, ale hlavně Bohuslav Sobotka a další předsedové. Neboť od té doby se tato strana otočila ohromně doprava nikoli jako původně levicová a později středolevicová strana. Vrchol všeho je nynější předseda p. Šmarda, který zveřejnil, že on a členové strany po vnitrostranickém referendu budou volit zaprodance Pavla. Tím vlastně udělal dost velký hřebík k pohřbení této strany, aby se nedostala do Sněmovny v příštích volbách, byť ve svém projevu řekl, že tam stranu dostane. 

          SPD je sice také opoziční strana, ale ta je také v rozkladu a hodně jejich příznivců jistě volilo místo p. Bašty v prvním kole p Babiše. A marketing p. Babiše toho dokonale využil před druhým kolem volby a vlastně tak nepřímo zvenku udělal neocenitelnou službu šéfovi SPD. Tato strana je totiž také ve vnitřním rozkladu a tým p. Babiše ji rozložil zvenku. Nehovoře o tom, že přetáhl voliče SPD na svoji stranu.

          Co tedy znamená výsledek zasedání předsednictva hnutí ANO? Andrej Babiš zůstává v čele hnutí, navenek budou vystupovat p. Havlíček a p. Schillerová a p. Babiš je nadále poslancem. Pro mnohé nejen občany, ale i komentátory překvapení. Jiní s tímto výsledkem počítali. Podle mého názoru bude p. Babiš v pozadí, ale bude řídit hnutí ANO a vynoří se v okamžiku před volební kampaní na volby v roce 2024 a 2025. Mimochodem jak je dnes aktuální věta kterou kdysi v devadesátkách pronesl stařičký mocnář Václav Klaus po jasném vítězství ve volbách. Jedny volby skončily a druhé začínají. A zde analogie. Volby prezidenta skončily a začínají volby do EP a krajů. 

Mgr. Bc. Bc. Ivo Látal 

            Jak známo,  v naší republice se konají volby prezidenta České republiky jednou za pět let. To se stalo právě před několika dny,  kdy zvítězil  tzv. občanský kandidát, ale i vrabci na střeše si cvrdlikají, že to je kandidát vládní pětikolky, ačkoli se k tomu nikdo z vlády nehlásí. Nebudu se vyjadřovat k tomu, jak  to bylo a je doopravdy. Ale zajímavá je jiná věc.

            Do inaugurace nového prezidenta zbývá necelý měsíc.  A nový prezident je ne aktivní, ale aktivistický. Zaměřím se na jednu skutečnost, která je velmi zvláštní. Ústava České republiky pojem prezidenta republiky má uvedenou ve hlavě třetí s názvem moc výkonná, jež začíná článkem 54 a následující. V dnešním zamyšlení mi nejde o jednotlivé články Ústavy. Ale jen o jeden článek a jedno písmeno Ústavy, které, jak dosud bylo sděleno, nově nastupující prezident nedodrží.  Již bylo sděleno, že v rámci inaugurace bude společná schůze Poslanecké Sněmovny a Senátu, kde nově zvolený prezident složí slib do rukou předsedy Senátu Parlamentu České republiky. To je samozřejmě pořádku.  Ten nový prezident se jak je vidět drží tradice při inauguraci bývalého prvního prezidenta ČR Václava Havla, byť jen zčásti.

            Proto si připomeňme jedno písmeno z článku 63 Ústavy ČR. Na mysli mám čl. 63 odst. 1 písm. c). Cituji. „Článek 63 (1) Prezident republiky dále písm. c) je vrchním velitelem ozbrojených sil“. Z toho vyplývá, že z ústavních zvyklostí nově zvolený prezident po složení slibu vykoná přehlídku čestné jednotky a Hradní stráže. Jak bylo uvedeno tak tento nově zvolený prezident jako kdysi první popřevratový prezident toto nevykoná. Místo toho bude opět znít Te Deum ve chrámu sv Víta. Lze tedy dovodit hypoteticky, že nový prezident tedy nebude vrchním velitelem ozbrojených sil.

            V knize prof. JUDr. Václava Pavlíčka a JUDr. Jiřího Hřebejka Ústava a ústavní řád České republiky 1. díl Linde Praha a.s., 1994 v komentáři k tomu článku  se samozřejmě hovoří, že prezident je vrchní velitel ozbrojených sil a podobně. Zde věta,  která je tradičně používána vůči prezidentovi republiky. Cituji „ Prezidentu republiky, jako svému vrchnímu veliteli, vzdávají ozbrojené síly pocty“. Logicky z toho vyplývá tradice a to platilo vždy po zvolení nové hlavy státu, že při inauguraci nové hlavy státu je provedena přehlídka čestné jednotky a Hradní stráže. V okolních zemích se tato tradice dodržuje a po zvolení prezidenta Klause a Zemana i opakovaně se přehlídka konala. Byť tedy bývalý voják jako prezident (nikoli můj) a jeho tým  by si měli uvědomit, že toto je tradice  která platí od doby prezidenta Masaryka. Přiznám se, že chudák Masaryk musí v hrobě lítat turbulentní rychlostí již 33 let od převratu co   se s republikou, kterou spoluzakládal stalo.