KSČM - Ústeckého kraje. KSČM - centrální.

BYL JSEM ZVYKLÝ KAŽDÝ DEN NĚCO ŘEŠIT

Rozhovor Haló novin s někdejším zastupitelem a hejtmanem Ústeckého kraje a starostou Bíliny Oldřichem Bubeníčkem (KSČM)

Už jste si odpočinul poté, co jste na podzim předal všechny kompetence hejtmana Ústeckého kraje svému nástupci Janu Schillerovi z ANO?
Když jsem nastupoval v roce 2012 do funkce hejtmana, tak teprve dva dny po ustavujícím zasedání jsem dostal informaci, že mohu do své kanceláře. Byl jsem nováček a situaci jsem respektoval. V mém případě jsem již tři týdny před ustavujícím zasedáním pozval kolegu Schillera nejen na kávu, ale i na zasedání krizového štábu. Považoval jsem rychlý přechod ve vedení krizového štábu za hlavní úkol v povolebním období. Tady se jednalo o občany našeho kraje v covidové pandemii.
Jinak jsem stačil po odevzdání moci dokončit podzimní práce na zahradě a dostal se do rytmu důchodce. Vstávání jsem posunul o hodinu na půl sedmou, potom jedu pro rohlíky a noviny a potom jdu s vnučkou do školy. A po osmé nastává ten důchodcovský stav, v klidu si přečtu Haló noviny a Sport a potom si sám rozhodnu, co budu dopoledne dělat.
Nemrzí vás, že nejste dále u rozhodování o budoucnosti Ústeckého kraje? Kdybyste byl vedoucím krajské kandidátky KSČM, tak jste nyní s velkou pravděpodobností zvoleným zastupitelem, byť opozičním.
Mrzí, nemrzí… Že nebudu kandidovat, jsem se rozhodl snad rok před volbami. Jen jsem hledal vhodný moment, kdy to oznámím. Byl na mě obrovský tlak od kolegů, sportovních a zájmových organizací i členů jiných stran. Netušil jsem, jak potom vše dopadne…
Po skončení volebního období jsem si musel rychle zvyknout, že již nemám informace. A to hlavně kolem Covidu. Byl jsem zvyklý každý den něco řešit, s někým jednat. Na druhou stranu nyní už nemám tu obrovskou zodpovědnost. Snažil jsem se poctivě sloužit Ústeckému kraji celých osm let. Jeden televizní redaktor, který děla »chuťovky“«, mně řekl: »K vám jsem ani nejezdil, u vás nebyly problémy.« Ale věk se nedá zastavit, je tu řada minimálně o generaci mladších členů strany. Jen musí dostat šanci, nejvíce jich je na Litoměřicku, ale i na Děčínsku, Chomutovsku, Mostecku. Ale šikovné mladé jednotlivce najdeme i na Lounsku, Teplicku a Ústecku. A my máme doma sedmiletou vnučku, to je dnes moje priorita, té se musím věnovat. Kvůli funkci hejtmana a časové náročnosti jí hodně dlužím.
Dvě volební období byli komunisté ve vedení tohoto kraje a po posledních krajských volbách nastal velký sešup počtu mandátů, který všechny překvapil. Už jste si udělal analýzu, proč se to stalo?

Taková porážka samozřejmě budí emoce. Stále si myslím, že dvě volební období jsme odvedli kus poctivé práce ve prospěch občanů celého Ústeckého kraje. Postavili jsme díky Jiřímu Novákovi, bývalému předsedovi představenstva Krajské zdravotní, tuto velkou akciovou společnost na nohy. Stala se z ní velká konkurence fakultních nemocnic v Praze. A hlavně, hospodařila v zisku, na české poměry rarita. Podíl na tom měl i náměstek Stanislav Rybák. Proto mě mrzí, jak urážlivě o Novákovi mluví dnešní předseda představenstva Jindřich Zetek. Co dokázal on, a co Novák? Jak vypadaly krajské silnice před osmi lety a nyní? Obrovský pokrok i v porovnání s jinými kraji. Jak se zvládla autobusová krize, kdy hrozilo, že v kraji nebude nic jezdit. To byla práce náměstka Jaroslava Komínka. Před stávkou řidičů autobusů jsem dvě hodiny jednal s odborovým předákem, nakonec nevyjela jen jediná linka na Šluknovsku. Rekonstruované školy a ústavy sociální péče. Masivní nákup nových sanitních vozů pro Zdravotnickou záchrannou službu. Velké peníze do rozvoje venkova a mládežnického sportu. Ostatně hodnocení provede na krajské konferenci vedoucí kandidát a místopředseda krajského výboru KSČM pro volby Radek Černý.
Osobně si myslím, že volby kopírovaly celostátní politiku. Naše podpora vládě jednoho z nejbohatších mužů v republice přinesla své ovoce. Sice tato vláda provedla řadu sociálních opatření, ale všechnu slávu na sebe stáhnul Andrej Babiš. Na druhou stranu je otázkou, jak dlouho může vláda tisknout peníze jako na běžícím pásu a nemít to podpořeno nějakou hodnotou. Asi jen do podzimních voleb. A bohužel se na tom podílejí svojí podporou naši poslanci.
V Ústeckém kraji nebyla dobře zvolena volební kampaň, to je můj názor. Mysleli jsme si, že občané vše, co se v kraji udělalo, ocení. Ale oni dali na masivní populistickou kampaň ANO, ODS a Pirátů. A vedoucí kandidát kritizoval rozhodnutí vedení kraje. Třeba covidová podpora OSVČ. To také občané nepochopili. Jsou to věci, z kterých se musíme poučit do podzimních voleb. To znamená postavit vedoucího kandidáta, který není spjatý s podporou ANO a ani jím není placený.
Vrátíte se k novinařině, které jste se věnoval do doby, než jste vstoupil do krajské politiky?
Právě novinařina mi ohromně pomohla, když jsem vstoupil do krajské politiky. Jako krajský zpravodaj Haló novin jsem znal kraj nejen podle obcí, ale také hodně lidí. Z Haló novin jsem odešel v roce 2008, kdy jsem byl zvolen předsedou krajského výboru pro výchovu, vzdělávání a zaměstnanost. Tedy výboru ze zákona, ty jsou tři. Již tato volba vyvolala u některých straníků obrovskou nevoli. Byl jsem prý zrádce, kolaborant. Podle nich měla být KSČM jen v opozici a kritizovat.
A k vaší otázce: rád něco napíšu, pokud to bude mít chuť někdo otisknout.
Zůstanete aktivní v politické práci v místě bydliště, tedy v městě Bílina, i v kraji?
V mé Bílině jsem stále členem zastupitelstva. V letech 2015–2018 jsem byl neuvolněným starostou, pobíral jsem jen polovinu odměny, kterou mně dávalo vládní nařízení. A jsem rád, že se řada věcí podařila, hlavně rekonstrukce Mírového náměstí. Na úrovni kraje si myslím, že moje úloha skončila krajskými volbami. Byl jsem členem zastupitelstva od roku 2004, od roku 2006 jsem byl předsedou krajského výboru KSČM až do jara minulého roku.
Práci v KSČM jste věnoval mnoho své energie, svých zkušeností a své jméno. Jak jí pomůžete v době, která pro ni není momentálně příznivá?
S komunistickou stranou jsem spojil svůj život v dobách dobrých i zlých. Od roku 1991 jsem byl předsedou OV KSČM v Teplicích, to byla jiná doba než dnes. Před několika lety jsem předal post podstatně mladšímu Tomáši Zíkovi. Rád pomohu, to jsem slíbil i dnešnímu předsedovi krajského výboru Jaroslavu Komínkovi.
Kraj, ve kterém žijete, má bohužel vyloučené lokality. Můžete je vyjmenovat? Jak v nich lidé žijí?
Já sice pocházím z krásných východních Čech, z Ústí nad Orlicí, ale v Bílině žiji od roku 1975. Stále na stejném sídlišti. Od roku 1990 jsem i členem zastupitelstva a od roku 1993 jsem byl i členem rady města.
Ano, jedním obrovským problémem jsou vyloučené lokality. Jedná se o kauzu od devadesátých let. V Bílině to znamená nejstarší Panelové sídliště. Ale v Ústeckém kraji jsou mnohem horší lokality. Najdeme je v Jiříkově, Šluknově, Ústí nad Labem, Krupce, Mostě, Litvínově a dalších městech. Bohužel nejde všechny vyjmenovat. Největší problém vidím v tom, že toto se týká pěti okresů našeho kraje, části Moravskoslezského kraje a Sokolovska. Kdo v nich nikdy nebyl, těžko si je dokáže představit. A různé výbory parlamentu, které do Ústí, Janova nebo Mostu přijely, byly rády, že zase rychle vypadly.
Jednou jsem byl s premiérem Babišem ve Sklářské ulici v krajském městě a on si jen tak pro sebe říkal »to jsem ještě v životě neviděl«. V paneláku vlály z oken hadry a folie, žádné sklo, okolo tuny odpadků, ve kterých si hrály děti. Byl jsem v sídlišti v Janově, část Litvínova. V paneláku několik bytů ještě obydlených, u řady chyběly dveře, vevnitř obrovský nepořádek. A opět, žily zde děti. A viděl jsem těchto lokalit mnohem více.
S vyloučenými lokalitami se pojí pojem, který nezní pěkně: nepřizpůsobiví. Jak je definujete vy? Není to příkré, urážlivé? Někdo to může vnímat i rasisticky.
Ano, pro ty, kteří zde nikdy nebyli, to zní opravdu odpudivě. Ale jsme u toho, co jsem již říkal. Nejdříve se kritik musí přijet podívat. Uvidí domy, kde se nájemníci nenamáhají vynášet odpad, ale sypou ho z oken. Uvidí vysmáté chlapíky, pro které slovo práce je pojem, který neznají. Když se zrušila povinnost pracovat, řada to pochopila stylem »oni se o nás postarají«. A také se starají dodnes. Před vypuknutím koronavirové krize bylo pomalu na všech firmách v kraji »přijmeme, přijmeme…«. A to od nekvalifikovaných až po vysokoškoláky. Je sice více než 30 let od převratu, ale stále tvrdím, že toto není problém starousedlíků.
Osobně se s mnoha »Romáky« znám, zdravíme se. Vážím si těch, co pracují u Technických služeb města Bíliny. Když jsem v sedmdesátých letech pracoval ve sklárně v Řetenicích, byla zde řada Cikánů, oni se za to nestyděli. Počátkem osmdesátých jsem byl mistrem v balírně. Na směně v podstatě pracovali samí Cikáni. A vycházeli jsme výborně, takovým předákem byl Laďa Kirvel, vše jsme řešili bez problémů. Stalo se, že někdo nepřišel na noční, většinou přijeli příbuzní ze Slovenska. Pokud se slušně omluvil, jednou to mohl nadělat. Pokud to bylo v měsíci podruhé, bylo to Áčko. Proto dnes vidím problém v tom, že se u nepřizpůsobivých jedná v drtivé většině o lidi, kteří k nám přišli z okolí Prahy, středních Čech a ze Slovenska. Kolem Prahy bylo potřeba uvolnit lukrativní byty, a v našem kraji byly levné. Tady vidím moment, kdy bezhlavým prodejem bytů si města sama zadělala na budoucí problém.
Jedná se i o Bílinu. My, KSČM, jsme jako silná opozice v devadesátých letech hodně prosadili, ale u prodeje bytů jsme vždy prohráli. Město mělo asi 4200 bytů, navrhovali jsme, aby třetina byla obecních, třetina družstevních a třetina se prodala. Prodalo se téměř vše. Město později dostalo ještě dva paneláky od šachty, tak máme nyní asi 400 bytů. Jinak dodnes přicházejí celé rodiny, pro které bydlení v panelovém domě je nadlidský výkon. A pokud ze zdevastovaných bytů odejdou, přijdou další, kteří mají ještě nižší nároky.
Dám vám jiný příklad: Co má dělat učitelka ve škole, když se objeví dítě, které mluví pouze maďarsky? Jedná se o mnoho dětí a to vidím jako tragédii pro budoucnost. Ovšem pokud majitel bytu souhlasí, město musí nové nájemníky přihlásit.
Je jasné, že problémů těchto lokalit je mnoho. Co se podařilo a co se pořád nedaří?
Můj názor je stále stejný, řešení problému není v silách obcí ani kraje. To se musí řešit od vlády a parlamentu. A znovu jsme u stejné otázky: Je vůle to řešit, když se problém týká cca deseti, dvanácti okresů v republice? Když nastupovala ministryně Maláčová, byla u nás v kraji. Ukázali jsme jí řadu problémových míst a také řekli řadu doporučení. Pamatuji na to jednoduché – zaveďte zpět hygienický výměr na byt, tedy na kolik metrů může být přihlášeno kolik lidí. Dodnes nebylo schváleno nic.
Myslím, že jsme s kolegou prvním náměstkem Martinem Klikou a později radním Miroslavem Andrtem měli obrovskou snahu. Řada věcí byla navrhována přes sociální komisi Asociace krajů, ale výsledek žádný. A s příchodem koronaviru šly tyto problémy stranou úplně. Musí se udělat jeden radikální řez pro začátek. Ti, co po generace nepracují, nemohou mít stejnou sociální pomoc jako pracující s nízkými příjmy.
Zajímají mě zejména děti z těchto lokalit, protože mladá generace by měla dostat šanci žít lépe, než by jí to umožnily podmínky, z nichž pochází. Jak se pracuje ve vašem kraji s dětmi z vyloučených lokalit?
To je další obrovský problém. Dětem se může pomáhat ve škole, po škole, ale jinak žijí stále ve stejném prostředí a to je doslova ničí. Je to často vidět u nultých ročníků. Při příchodu do školy děti neznají pastelky, ubrousek, kartáček na zuby a často ani toaletní papír. Učitelky odvedou obrovskou práci, ale přijdou vánoční prázdniny a mohou začít znovu.
Pomáhají různé neziskové organizace. Vždy jsem při různých akcích a jednání s romskými iniciativami zdůrazňoval, že vzdělání je základ. Ne jenom »nějak« dochodit základní školu, ale mít alespoň výuční list. Každý není Einstein, ale může mít šikovné ruce a může z něho být výborný řemeslník. Pokud toto nebudou mít zájem sami rodiče změnit, tak budou i další generace na okraji společnosti. Bude bujet obchod s chudobou, drogy, kriminalita a následné exekuce. Je tragédie, když vám kluk, který vychází základní školu, řekne, že se těší, až bude na pracáku, protože je ráno doma jediný, kdo musí vstávat.
Jak prožívají děti ve vyloučených lokalitách distanční výuku? Mají vybavení? Například spolek Women for Women poskytl notebooky 17 žákům ze ZŠ Neštěmická v Ústí nad Labem.
Opět jsme u toho, dokázat si představit, jak se žije ve vyloučené lokalitě. Pokud tam neteče teplá voda, případně nejde elektřina, asi se nepoužívají ani počítače. Ale vážně, většina rodičů z těchto lokalit nemá ani ponětí, co je nějaká distanční výuka. A pokud je vše zavřené, tak nemohou pomáhat ani různé spolky, kde se děti alespoň něco naučily odpoledne.
S organizací Women for Women Ústecký kraj spolupracoval ohledně obědů do škol pro děti ze sociálně znevýhodněného prostředí. Doufám, že v tom kraj pokračuje i nadále. A pokud chcete čísla, je to otázka pro jiné politiky a úředníky. Jako předseda krizového štábu jsem devět měsíců makal hlavně na koronaviru, abychom to v Ústeckém kraji zvládli. A velice si vážím ocenění od generálního ředitele Hasičského záchranného sboru generála Ryby, že se nám to za mého působení povedlo.
Jak hodnotíte práci agentur a neziskovek, které se ve vašem kraji snaží pomáhat?
Neziskových organizací, které v našem kraji pracují, je hodně. Určitě podrobně by o tom mohli hovořit bývalí radní Radek Belej a Miroslav Andrt. S některými jsem se setkal osobně, o práci jiných jsem slyšel na jednání rady. Většinou se jedná o lidi, kteří dělají něco navíc a hlavně to dělají pro někoho. Na druhou stranu je otázkou, jak je jejich pomoc vnímána. Tedy, zda je zájem spolupracovat, nebo jenom čekat na výhody. Většinou s těmito organizacemi spolupracují jednotlivá města bez ohledu, zda s nimi spolupracuje také kraj.
V bývalém klášteře v Jiříkově působí od roku 2012 Schrödingerův institut, který zřizuje Biskupství litoměřické. Ovšem parta nadšenců nejdříve musela klášter rekonstruovat, aby mohl sloužit svému účelu. Při návštěvě se starostou Michalem Majákem jsem mohl hovořit nejen s dětmi, ale i s vedením institutu. Jsou to otřesné příběhy. Třeba bylo kuchyni z počátku divné, že děti nechtěly špagety. Potom zjistili, že v osadě se v kotli vařily těstoviny a na to děti dostaly kečup. Teplé jídlo na den. Ženy přivedly děti do institutu, po vyspání z opice přišli jejich muži a ženy zbili, že nechtějí, aby sem děti dávaly. Postupně se situace zlepšila a institut slouží potřebným.
V nedalekém Šluknově působí Oblastní charita. Pomáhá stejně potřebným, vede ji ředitelka Evelin Maria Habel, Němka, která pomáhá sociálně slabým v Čechách. Kraj charitě věnoval nevyužívaný internát, který pomohl rozšířit okruh činnosti. Duchovním otcem celé pomoci je arciděkan Pavel Procházka, který intenzivně podporuje charitu z vlastních prostředků. V Dolním Podluží najdeme Domov sv. Vincenta de Paula. S manželkou s ním řadu let spolupracujeme a snažíme se pomáhat. Kolektiv pod vedením Hany Venturové se stará o mentálně postižené ženy s dětmi. Kdyby nefungoval, ženy by skončily pod mostem a děti v dětském domově. To jsou jen tři ukázky lidí ze Šluknovského výběžku, kteří umí pomoci druhému. Ale takových lidí je v kraji mnohem více.
V Mostě-Chanově je Dům romské kultury, o. p. s. Tady již léta odvádí obrovský kus práce šéf společnosti Martin Nebesář. S ním jsem se seznámil ještě jako novinář. Mezi řadou činností se jedná o rekvalifikační kurzy, nízkoprahové zařízení nebo obecně prospěšné práce. A nakonec i objekt, kde působí, si Romové sami rekonstruovali v rámci rekvalifikací. V Trmicích u krajského města najdeme sdružení Romano Jasnica, které má řadu poboček po kraji. Má registrované čtyři druhy sociálních služeb a úzce s nimi spolupracoval zastupitel Pavel Vodseďálek.
Jsou občané z těchto lokalit zapojeni do správy svých měst, do zajištění bezpečnosti, čistoty? Pracují třeba jako strážníci, učitelé či sociální pracovníci?
Pokusů zapojit občany vyloučených lokalit bylo mnoho. Asi nejvíce v mosteckém Chanově. Jsou různé menší firmy, které zaměstnávají Romy na nekvalifikovanou práci. U městských policií je najdeme jako asistenty prevence kriminality. V Bílině jsem tuto službu zavedl v době mého starostování s ředitelem městské policie Petrem Kollárem. A myslím, že se osvědčila. Ovšem přímo na strážníka je již problém, potřebuje maturitu a čistý trestní rejstřík. Romy najdeme i v sociálních službách či na sociálních odborech měst. Ovšem v poměru k počtu je to jen mizivé procento.
Základem důstojnosti člověka je práce. Mají lidé ve vyloučených lokalitách v Ústeckém kraji možnost pracovních příležitostí?
O tomto problému jsem již hovořil. A na úřadech práce o tom také vědí svoje. Až do vypuknutí koronavirové krize byl nedostatek pracovníků snad ve všech firmách v kraji. A potřeba byla i nekvalifikovaná síla na zapracování. Na druhou stranu je tato skupina obyvatel často zatížena exekucemi. A ne jednou, ale několika. Pokud pracují, jsou jim dluhy strhávány, pokud berou sociální dávky, nikdo jim na ně nesáhne. Berou si půjčky, ani nevědí, co podpisují, vidí jen peníze. Splácení potom vytloukají další půjčkou. A ze začarovaného kruhu již není úniku. Vezměte jen reklamy v televizi, vše je super výhodné, ale že se musí půjčka také splatit, o tom ani slovo…
Jako hejtman jste od brzkého jara 2020 řešil nástup Covidu. Tušil jste tehdy, jak se tato pandemie rozšíří? Udělal kraj za vašeho řízení vše, co mohl, aby se následky minimalizovaly
V našem kraji jsme měli prvního pozitivního v republice, když si to celá skupina přivezla z Itálie. Od počátku jsme byli krok před váhající vládou. Začátek krize řešila bezpečnostní rada kraje již 28. února 2020. Vydali jsme zákaz návštěv v sociálních zařízeních, domovech důchodců a našich nemocnicích. K tomu jsme vyzvali i další zřizovatele. Vyzvali jsme ředitele škol, aby již nejezdili na školní zájezdy do Itálie a Rakouska. Měli jsme rozjednané dodávky ochranných pomůcek od místních výrobců, ale to nám již vláda zakázala. Potom jsme na žádost ministra vnitra provedli zákrok v Lovosicích, a tím jsme na tu dobu získali velké množství roušek a respirátorů. Proto jsme mohli vybavit i dopravce, dětské domovy.
Samozřejmě nikdo nevěděl, co bude. Média denně chrlila zprávy o tisících mrtvých po celé Evropě. V informacích z centra byl chaos. Situace se zlepšila po ustavení Ústředního krizového štábu, celé řízení dostalo určitou linii. U nás fungoval krizový štáb již od 4. března a pracoval výborně. Velké poděkování všem, kdo se na jeho práci podíleli. V kraji nám hodně pomohly chemičky Spolchemie a Enaspol, které nám dodaly první desítky litrů dezinfekce. Všechny ochranné pomůcky, co přivezli hasiči, se na krajském úřadu třídily a počítaly. Správa a údržba silnic na svých provozech zřídila výdejní místa. Sem se vozily již přesné počty z krajského úřadu. Organizace nemusely jezdit až do krajského města.
Po letním uklidnění přišla ještě horší druhá vlna. A tady se chaotická rozhodnutí premiéra a ministrů projevovala ještě více. Mám naprosto čisté svědomí, jak jsme předali krizový štáb a co jsme v rámci možností udělali. Dnes mám informace jen z médií a již se nedivím nespokojenosti lidí. Když se zhoršuje situace, tak rozvolňujeme, když se začne trochu lepšit, tak se hrozí zpřísněním. Mluvíme o očkování, nejdříve nemáme vakcínu, potom zjistíme, že nemáme jehly a stříkačky. Kolik lidí je očkovaných v Izraeli a kolik u nás? Vláda stále zasedá a kde jsou výsledky? Vše řídí premiér s ohledem na volby, nejdříve preference a potom opatření. Ale on je očkovaný. Rád bych se nechal očkovat také.
                                                 Monika HOŘENÍ

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *