Když v 7. století durynský mnich ve své kronice popisuje porážku Franků u Vogastisburku zmiňuje se o franském kupci Sámovi, který sjednotil české kmeny a odrazil vojsko francké říše. Dodnes nevíme, kde tento Vogastisburk leží, ale tato, historicky první, zmínka o zmužilosti Čechů ukazuje, že naši předkové se uměli bránit.
V současné době doznívají oslavy 100. výročí založení novodobého slovanského státu uprostřed Evropy. Byl vytvořen spojením Čechů, Slováků a Rusínů, tedy 3 slovanských národů a v jeho základu bylo, že se bude snažit vycházet vstříc i ostatním, zde žijícím národům. Jednalo se o vyvrcholení českých snah o nejdříve autonomii, později v průběhu 1. světové války o samostatnost takového novodobého státu. Dlužno podotknout, že velkou středoevropskou monarchii nevytvořili jako první Habsburkové, ale první úspěšný pokus o takové soustátí realizovali poslední Přemyslovci. Pevné kontury tomuto soustátí vtiskl Karel IV. a teprve po Jagelloncích se tohoto dědictví zhostili Habsburkové
Z českých zemí se tak v průběhu staletí stala periferie této mnohonárodnostní říše. Pražský hrad v roce 1918, přes rozsáhlé úpravy (mimo jiné dostavbu chrámu Svatého Víta), měl daleko do hrdého sídla významného evropského státu. Navíc již 29.10.1918 vyhlásila část okrajových českých okresů s německy mluvící většinou obyvatel vznik útvaru Deutsch Böhmen a vzápětí vedoucí politikové tohoto útvaru požádali o přijetí do svazku Rakouska. Tento příklad následovaly další okrajové části vytvořením Deutsch Böhmerwald a Deutch Südmähren a také reprezentanti německé menšiny na Jesenicku vyhlášením samostatnosti provincie Sudetenland.
Prvním úkolem nové republiky tedy bylo ubránit územní integritu nového státu. Vojsko a četnictvo zahájily obsazování těchto území koncem října v Mostě, bez ohledu na přijetí iredentistických provincií do svazku Rakouska Vídeňským parlamentem v listopadu 1918. Díky legionářům a slavné trojce československých politiků se podařilo ustavit a v mezinárodním právu zakotvit samostatný slovanský stát.
Následoval mezinárodně politický i vnitropolitický souboj o jižní hranici Slovenska a připojení Podkarpatské Rusy a zároveň se vyhrotil souboj o charakter novodobého státu. V první fázi tohoto boje bylo rozhodnuto, že půjde o republikánské řízení a teprve druhá fáze, ve které hanebně zklamala tehdy nejsilnější politická strana – Sociální demokracie, došlo k potvrzení kapitalistického vývoje nového státu.
Posledním výsledkem těchto bojů bylo, po dosažení všeobecného volebního právy a to i pro ženy, zákaz používání šlechtických titulů a vznik Komunistické strany, transformací většinového levicového proudu v Sociální demokracii. Nový stát je sice s odstupem doby považován za oázu demokracie, přesto ale neodstranil základní rozpory, které se do něj přenesly ze starého Rakouska Uherska. Ani pozemková reforma nebyla důsledně provedena, a i privilegované postavení německé národnosti, zejména ve školství a v řadě institucí se nezměnilo. I nadále byla nositelem tradice Karlovy university, včetně vlastnictví historických insignií a dokumentů, německá univerzita. Stejně jako, na počet obyvatel, výrazně větší podíl středního školství s vyučovacím jazykem ukazoval nedořešení řady zásadních problémů. Na Slovensku prakticky chyběla slovensky mluvící inteligence, podobný stav byl i na Podkarpatské Rusy.
Ve 30. letech, po velké hospodářské krizi se na jedné straně vyhrocují národnostní rozpory mezi Němci a slovanskými národy, přičemž klíčovou úlohu zde hrál vliv nastupujícího fašismu v Německu. Na Slovensku, v souvislosti s tím, jak postupně vycházeli ze škol vzdělaní
Slováci, začala sílit snaha o jejich větší podíl na politické moci. Teprve na konci první republiky se v době hroucení Československa podařilo vyhlásit slovenskou autonomii a zahájit práci sněmu Karpatské Ukrajiny.
Poté, co v roce 1938 byla naše republika prodána nejbližším spojenci a Neville Chamberlain, při návratu z mnichovské konference prohlásil „Přivezl jsem vám mír“, začalo být jasné, kdo jsou a kdo nejsou naši skuteční spojenci. 160 000 Čechů a antifašistů vyhnaných z pohraničí, 360 000 občanů republiky, kteří zahynuli při nacistických represích a na druhé straně více než 1,1 miliónů medailí udělených aktivním sudeťáckým nacistům za rozbití Československa, vytvořily jasný podklad pro poválečný vývoj.
Churchill jako první navrhl odsun německého obyvatelstva ze všech dříve okupovaných zemí a ostatní spojenci tuto myšlenku postupně schválili a vtělili do postupimských ujednání. Mimochodem dodnes není splněna zásadní část z těchto dohod, jen mizivé procento z přiznaných reparací bylo našemu státu Německem splaceno.
Rychlý vývoj Československa po 2. světové válce sice brzdila a deformovala studená válka a s ní spojená železná opona, jejíž stažení v roce 1946 vyhlásil Churchill, přesto za 40 let od války zažil náš stát nebývalý rozvoj. Zmnohonásobilo se celé národní hospodářství, zemědělství mělo významné přebytky a spotřeba řady komodit z této doby je dodnes nedosažitelným cílem.
Po roce 1989 se podařilo velmi rychle rozchvátit větší část našeho národního hospodářství, zlikvidovat potravinovou soběstačnost a umožnit nesmyslné restituce, včetně takzvaných církevních. Dnes stojíme u snědeného krámu, ale slavná historie nás zavazuje nevzdat boj o lepší budoucnost. Český stát má i dnes velkou šanci na další rozvoj, záleží na nás, jak ji využijeme.
Jaromír Kohlíček
Napsat komentář