OV KSČM Teplice

Ve středu 21. března jsem se zúčastnila společenského setkání ceny Ď 2018. Krajské kolo Ústeckého kraje, do kterého jedenáct subjektů nominovalo 19 kandidátů, se konalo v Rohovém sále na zámku v Děčíně. Byla jsem nominovaná Domovy sociálních služeb Háj a Nová Ves za dlouholetou morální i finanční podporu tohoto zařízení. Doprovázel mě další spolupracovník DSS, předseda výboru pro kulturu a památkovou péči ZÚK Ing. Jaroslav Dubský. Programem provázel pořadatel a autor ceny Ď 2001 – 2018 Richard Langer. Podle jeho slov na přípravě projektu odvádí nejvíce práce jeho manželka Jitka, která celou akci natáčela. Předsedkyní kolegia, které o vítězích jednotlivých kategorií rozhodovalo, byla primátorka města Děčín Mgr. Marie Blažková, která nad akcí převzala záštitu. Dalšími přítomnými členy kolegia byl ředitel Gymnázia a Střední odborné školy dr. Václava Šmejkala v Ústí nad Labem Mgr. Michal Šidák a starosta obce Velké Březno Mgr. Michal Kulhánek. Ústecký kraj zastupoval předseda Výboru pro zdravotnictví ZÚK Bc. Pavel Csonka. Vyzdvihl význam ocenění a poukázal na značnou finanční podporu kraje různým projektům. Poděkoval přítomné ředitelce Hospice Most Blance Števicové za péči a ošetřování nevyléčitelně nemocných či přestárlých klientů. Městská cena Ď v Děčíně byla udělena Heleně Ryšavé za organizování volnočasových aktivit seniorů v rámci OROS pod heslem: Ani ve stáří nebýt nikdo sám. Místní cenu Ústecké části Severní Terasa obdržel KS Motor Servic Van, který nominovala Oblastní charita Ústí n.L. za dlouhodobou podporu a chod Domu pokojného stáří sv. Ludmily v Chabařovicích. Cenu Ď v Ústeckém kraji 2018 získal Milan Dzuriak, kterého navrhla Kateřina Neckářová z Chomutova. Zdravotní problémy mu neumožnily pokračovat v kariéře profesionálního sportovce – mistr republiky ve skoku do výšky – a rozhodl se pomáhat a plnit sny ostatním a dokázat, že i s handicapem se dá žít. Založil Nadační fond Cesta proti bolesti a připravuje 4. Ročník charitativní akce na pomoc handicapovaným dětem. Všichni nominovaní byli pozvaní na celostátní finále ceny Ď, které se koná v Praze 7. června ve Stavovském divadle. Po slavnostní části setkání, na kterém se podíleli i děti z Dětského domova Lipová u Šluknova, bylo připraveno občerstvení spojené s neformální besedou účastníků.
Jitka Hanousková

Ústava České republiky ve svém druhém odstavci předpokládá vznik ústavního zákona o referendu. Přes více než deset pokusů se nepodařilo ústavní zákon o referendu v Parlamentu ČR přijmout. Máme zákon o obecním referendu i o referendu krajském, na úrovni celostátní se podařilo přijmout zákon o jednorázovém referendu o vstupu do EU. V současné době jsou v Poslanecké sněmovně dva návrhy zákona, rozprava v prvním čtení u jednoho z nich byla přerušena s poukazem na nutnost uspořádání semináře k danému tématu. Osobně chápu toto usnesení PSP jako důsledek určitého rozštěpení názorů. Dvě třetiny poslanců dolní komory parlamentu jsou novými poslanci a je málo pravděpodobné, že kromě hesla »potřebujeme zákon o referendu« jsou vybaveni širšími znalostmi o neúspěšných pokusech, které se odehrály ve Sněmovně nebo o zákonné úpravě referenda alespoň v okolních státech, jejichž ústavní systém je podobný našemu.

V podvečer 8. března se na Novotného lávce v Praze rozpředla beseda na téma Obecné referendum před velmi slušně zaplněným sálem. Při zahájení akce evidentně chyběli dva velmi očekávaní řečníci. S přibližně 15minutovým zpožděním však jak Petr Žantovský, tak Tomio Okamura dorazili. Tomio Okamura mluvil zajímavě, větší část jemu věnované půl hodiny i skutečně k tématu, ale ve druhé části se již věnoval iniciativám své strany ve Sněmovně. Tyto ovšem s tématem souvisejí jen velmi volně. Petr Žantovský uvedl legislativní rámec debaty s tím, že jednak článek 21 Listiny základních práv a svobod, tak i článek 2 odstavec 2 Ústavy ČR předpokládá vznik zákona o referendu.

Po prvních řečnících hovořil o historicky první, zato velmi zvláštní formě referenda – ostrakismu Jaroslav Bašta. Šlo v tomto případě o ochranu demokratického zřízení, kdy se sešli všichni svobodní občané na Áreově pahorku (Aeropagu) a kromě jiných otázek řešili, metodou zvanou ostrakismus, také otázku zásadní: Kdo je nebezpečný pro aténskou demokracii? Mechanismus byl jednoduchý, každý účastník napsal na jednu stranu střepiny jméno toho, kdo podle něj ohrožuje demokratické uspořádání ve státě, a zároveň se podepsal. Byla stanovena minimální účast a minimální množství těch, kteří tímto způsobem museli vyhodnotit nepřítele státu. Takto vyhodnocený občan pak musel na deset let Atény opustit. Osobně se domnívám, že tato forma v současné době není uplatněna v žádném státě světa. Přesto je zajímavá v několika aspektech.

1. Stanovuje, kdo je oprávněným účastníkem referenda, 2. určuje jednokolové provedení hlasování, 3. vymezuje minimální účast oprávněných občanů, a 4. určuje vyhodnocení výsledku včetně jasného stanovení, jak se výsledek uplatní v praxi. Dlužno podotknout, že se také jasně říká, co je předmětem hlasování.

Do diskuse ještě dále s též hodnotnými literárními příspěvky vstoupili Lenka Procházková a Radim Valenčík, poněkud neuspořádaným vystoupením pak příliš nezaujal Patrik Doležal.

Dnes je voličů řádově více než v dobách aténské demokracie, přesto návrh zákona nutně musí obsahovat některé zásadní náležitosti. 1. Kdo může referendum vyvolat (pouze občané daného státu, nebo i někdo jiný?) 2. Počet podpisů pod petici požadující vyhlášení referenda. 3. Závaznost či nezávaznost výsledků referenda pro parlament a vládu. 4. Kvorum účasti (procento voličů, kteří se musí zúčastnit), aby byl výsledek směrodatný. 5. V jaké minimální lhůtě se může referendum opakovat. 6. Vymezení šíře otázek, které lze referendem posoudit. Samozřejmě u některých z těchto otázek je nutné též stanovení lhůt (při sbíraní podpisů pro petici a při stanovení termínů pro činnost dalších orgánů pracujících s výsledky).

Z daného přehledu plyne řada otázek, které by měl zákonodárce řešit, pokud hodlá přijmout zákon ústavní, případně zákon prováděcí. Zajímavé je, že zákon o referendu o vstupu do EU neobsahoval žádné omezení minimální účasti pro platnost výsledku. Budiž nám to určitým vodítkem v dalším průběhu diskuzí k danému tématu. Je jistě věcí dohody zákonodárců zda chtějí referendum spíše usnadnit, a to zejména rozumným počtem podpisů nutných pro jeho vyhlášení a zvolením maximální šíře možných otázek k posouzení. Nebo naopak bude snaha tyto podmínky pokud možno vymezit podobně přísně jako je tomu u tzv. Evropské iniciativy občanů. U evropského referenda totiž jsou podmínky vymezeny dvoufázově a velmi restriktivně. Výsledkem je, že žádné takové se prakticky zatím neuskutečnilo. Když už se podařilo organizátorům nasbírat podpisy nutné pro vyhlášení, zaúřadovala Evropské komise jako Elegantiae arbiter a veškeré naděje vkládané do tohoto nástroje k prosazení přímé demokracie pohasly. Nepřipusťme proto podobný stav i v naší republice.

Jaromír KOHLÍČEK, poslanec Evropského parlamentu za KSČM