Po čtvrtém ročníku VŠCHT jsem byl ve skupině studentů, kteří jeli do SSSR na brigádu. Stavěli jsme garáže v Leningradě (my strojili avtobazu). Samozřejmě jsme byli i ve městě. Na Něvském prospektu, tedy na té „nej“ ulici se tehdy hodně „rekonstruovaly“ domy. Čelní stěna zůstala (šlo o fasádu) a za ní se postavil moderní dům. Takových staveb zde tehdy bylo několik.
Dnes už je vše dostavěno. Petrohrad má na obvodu spoustu věžákových sídlišť a Něvský prospekt i paláce a kláštery a kostely jsou krásně opravené, Admiralita i Petropavlovská pevnost se pyšní pozlacenými vysokými bodci a na Auroře je vidět vojáky. Tedy vše, jak má být.
V předvečer mezinárodní konference se účastníci z řady zemí sešli v hotelu St. Petersburg ke společné večeři a přivítání. Alexandr Romanovič z vedení pořádající strany Spravedlivé Rusko mj. u přivítání uvedl, že dnes již krvavé revoluce nechceme a že – pokud by zůstalo vše v rukou Kerenského, bylo by v Rusku lépe. Opáčil jsem, že my revoluci chceme a že systémová změna může být bez krveprolití.
Vlastní konference se konala v Tauridském paláci. Ten byl sídlem Dumy v letech 1906 – 1917, a to ve čtyřech volebních obdobích. První Dumu car rozpustil po 72 dnech, druhou po 40 dnech a teprve třetí zasedala celých 5 let. Čtvrtá byla rozpuštěna po revoluci v roce 1917. Dnes je v rekonstruovaném paláci parlamentní shromáždění Společenství nezávislých států, tedy zemí bývalého SSSR bez baltských států.
Po dvouhodinové exkursi a registraci účastníků přišel předseda strany Sergej Mironov a pronesl úvodní zdravici. 100 let od revoluce je dobré výročí ke zhodnocení kladů i záporů. Nechceme další revoluce. Pak se střídali řečníci, přičemž zástupce ministerstva zahraničních věcí deklaroval mírovou politiku Ruska (vystoupil jako první) a řečníci z Ruska vytrvale tvrdili, že by bývalo bylo lepší, kdyby Kerenského vláda nebyla svržena VŘSR. Vše obaleno různými piruetami profesorů z institutů. Praktičtí politici strany nic podobného neřekli. V úvodním bloku vystoupilo celkem 14 řečníků. Ze zahraničí byli kromě KSČM pozváni (a přijeli) die Linke (Andrej Hunko), Syriza (Bournous Johannis) a zástupci soc. dem. stran z Moldavy, Litvy, Bulharska a Kyrgyzstánu. Na program a jeho prosazování v parlamentní praxi kromě mne zaměřili svůj příspěvek Oleg Nilov a Elena Dropenko (oba poslanci Dumy).
V dalším programu – po obědě formou bufetu ve vedlejším sále a několika rozhovorech s novináři (rusky a anglicky), konference pokračovala dvěma „sekcemi“. První s názvem „Politické poučení z Ruské revoluce 1917“. Od radikalismu a konfrontace k sociální solidaritě. Konfliktní potenciál současného světa. Problémy sociální nerovnosti a spravedlnosti. Sociální myšlenky pracujících lidí a globální ekonomika. Druhá sekce měla téma „Parlamentarismus jako základ politického dialogu v současném světě“. Politická transformace v kontextu současné informační války a konfliktů. Mezinárodní levicové hnutí a současné globální výzvy.
Po první sekci se vyměnil pouze moderátor a panelisté a hned se pokračovalo dalšími příspěvky. Zaznělo zde dvakrát konstatování (M. Děljagin a B. Kagarlickij), že by Rusku bylo lépe, kdyby zůstal u moci Kerenský a nebyla VŘSR. V jiném příspěvku autor sdělil, že těsně před likvidací SSSR v referendu 76% hlasujících bylo pro zachování společného státu. Navíc dnes 64% respondentů v Rusku říká: Za socialismu bylo lépe.
Velmi kultivovaně moderoval Valerij Rastorgujev první část. Z celé této skupiny příspěvků vybočoval Srdjc Trifkovič svým historickým exkursem doby před revolucí v Rusku počátku 20. století a praktickými poznámkami Oleg Bondarenko, jeden z organizátorů příjezdu zahraničních účastníků.
Po konferenci byla připravena exkurse do Jusupovského paláce. Prostory jsou pečlivě restaurovány a divadlo patří mezi největší svého druhu. Dodnes se zde pořádají představení. Průvodkyně v závěru hororově líčila zavraždění Rasputina ve sklepních prostorách v roce 1917.
Večeře se odehrála naproti Petropavlovské pevnosti v restauraci Koljuška. Ani při této příležitosti jsem si při přípitku neodpustil zdůraznit nutnost revoluce, nejlépe nekrvavé. Večerní procházka do hotelu mi po řadě přípitků velmi prospěla.
Ráno jsem vyběhl po trase Lintějnyj most, Lintějnyj prospekt, Něvskij prospekt, Milionářská ulička, nábřeží Něvy. Prostě střed města byl můj. Protože se mi zasekl fotoaparát, Palácové náměstí s Ermitáží ani Admiralita na snímcích nejsou. Nechybí tam ale obchod s místním porcelánem a „českým“ pivem.
Po výběhu a snídani jsem se sbalil a chvíli si četl a spal. Ve 13.55, tedy s mírným předstihem, k hotelu přijel Mercedes Sprinter s řidičem Alexandrem. Přesně podle písemné instrukce. Na letišti jsem byl včas a salonek byl místem, kde mne objevil Oleg, se kterým jsem absolvoval další exotickou cestu, která začínala odletem z Petrohradu (Pulkova) do Moskvy (Šeremeťjeva).