Dnes jsem se zúčastnil pietního aktu na Olšanech. Byl jsem velice překvapen kolik lidí bylo u prodejny květinářství, která je kousek od autobusové zastávky na konečné Želivského. A lidé kupovali karafiáty, někdo 3, někdo velké kytice. A naštěstí tam byla nejen prodavačka, ale i pokladní , takže to šlo rychle. Pak jsem šel k hlavní bráně po pravé straně směrem k Žižkovu. A dovnitř na hřbitov. Osobně tuto akci a výročí VŘSR spojuji s dušičkami. Protože na rozptylové loučce mám rodiče. A jsou přesně na stejném místě. Zajímavé bylo, že jsem šel dozadu ke kostelíku sv. Kozácké Trojice, jak je tam napsáno a tam bylo hrozně moc lidí jednak před vstupem do kostela, ale i vedle. A byl tam i představený, myslím, že to je pop. A házel“ kadidlem“, či jak se to jmenuje. Jsem ateista, materialista, dialektik, komunista, takže toto názvosloví neznám. A já se nemohl dostat dál. Tak jsem začal říkat jak česky, tak rusky, „toto je asi předvolební shromáždění či povolební vyjednávání s Bohem, ale prosím ustupte mi, potřebuji projít“. Tak jsem prošel dozadu, jak jsem potřeboval. Přišel jsem na naše místo, položil kytku rudých karafiátů, zavzpomínal na rodiče, a vracel jsem se zpět. Měl jsem to spočítané na minuty. A vracím se kolem kostela, ale nikdo nikde. A jdu k pomníku Rudoarmějcům. Že tam byli lidé z KSČM a dalších organizací mi bylo jasné, ale od toho kostela ti lidé přešli právě sem. A mj. měli ikony svaté, kdy to drželi v ruce a ten církevní hodnostář tam něco říkal. Ale to bylo docela hodně lidí. A pak konečně jsme tam mohli jít my, komunisté. Stále tam byli „celí“ dva policisté. A hlavně kamera Prima Cinema. A ta snímala především projev Marty Semelové, mluvil tak jak Petr Šimůnek, tak Milan Krajčo. Krátce, stručně, jasně. Co bylo velice zajímavé a povzbuzující, byla skutečnost, že tam byla zastoupena celá populace. Tím myslím, jak starší lidi, tak střední věk, ale i mladí Bylo tam pár lidí s dětmi v kočárku, ale hlavně i malé děti a děti ze ZŠ. Osobní zážitek. Kolem mne lítal klučina, tak osmá, devátá třída ZŠ. A když akce začala byl u rodičů. Perfektně vychovaný. A najednou v přestávce, když se střídali řečníci mamince řekl. Proč nám učitelka lže o Pražském povstání. A o dni vítězství. Já jsem nevěřil svým uším. A říkám mu, počkej na mne kousek dál a já Ti to vysvětlím. Oba rodiče na mne koukali , „jako z jara“, jak jsem zareagoval. A po oficielním ukončení zazněla Kaťuša, to jinak ani není možné. A pak zpívali 3 lidé, myslím, že to byli Rusové, ale nádherně.
Říkal jsem si ten klučina na mně zapomněl . Omyl. Naopak. Našel si mne a říkal, ale „ vy jste mi něco slíbil.“ Já jsem odpověděl ano. A tak jsme si povídali a já mu popisoval konec války v Praze a potom k Milínu . A mj. jsem mu řekl a řekni pani učitelce, že se mýlí, že v květnu 1945 skončila válka. Ano, skončila, ale v Evropě. A zeptej se jí co jí říká 6. a 9. srpen 1945 a 2. září 1945. Vysvětlil jsem mu data . Vím, že se nedozvím výsledek, ale přeci jen jsem chlapci nasadil „ brouka do hlavy“.
Tolik moje osobní zamyšlení nad dnešní akcí. Mgr. Bc. Bc. Ivo Látal Praha