KSČM - Ústeckého kraje. KSČM - centrální.

Archivováno 23.11.2018

PRVNÍ MEZINÁRODNÍ KONFERENCE PROTI VOJENSKÝM ZÁKLADNÁM USA/NATO

Tiskové prohlášení
První mezinárodní konference proti vojenským základnám USA/NATO

První mezinárodní konference proti vojenským základnám USA/NATO proběhla 16.-18. listopadu 2018 v Liberty Hall v irském Dublinu. Na konferenci bylo přítomno téměř 300 účastníků z více než 35 zemí z celého světa. Na konferenci promluvili řečníci zastupující země ze všech kontinentů, včetně Kuby, Argentiny, Brazílie, Kolumbie, Spojených států, Itálie, Německa, Portugalska, Řecka, Kypru, Turecka, Polska, Spojeného království, Irské republiky, České republiky, Izraele, Palestiny, Keni, Demokratické republiky Kongo, Japonska a Austrálie.

Tato konference byla prvním organizovaným úsilím nově zahájené Globální kampaně proti vojenským základnám USA a NATO, tvořené více než třiceti pěti mírových, právních a ekologických organizací a podporované více než sedmi sty dalších organizací a aktivistů z celého světa. Na tuto mezinárodní konferenci nás společně přivedl souhlas se zásadami, načrtnutými ve společném prohlášení Globální kampaně, jež účastníci konference odsouhlasili.

Účastníci konference vyslechli – a sdíleli se zástupci organizací a hnutí, bojujících po celém světě za zrušení zahraničních vojenských základen – fakta o agresích, intervencích, úmrtích, ničení a poškozování zdraví a životního prostředí, jež způsobily vojenské základny celému lidstvu vedle hrozeb a porušování svrchovanosti „hostitelských“ zemí.

Účastníci a organizátoři konference zásadně souhlasili, že nejen odmítají všechny vojenské základny, ale považují téměř tisícovku vojenských základen USA a NATO, zřízených po celém světě a představujících hlavní pilíře globální imperialistické nadvlády USA, států NATO a Evropské unie, za největší ohrožení míru a lidstva, ale také že musí být všechny zavřeny. Vojenské základny států NATO jsou vojenským vyjádřením imperialistického zasahování do života svrchovaných zemí ve jménu dominantních, finančních, politických a vojenských zájmů kvůli kontrole nad energetickými zdroji, dopravními trasami, trhy a sférami vlivu, s jasným porušováním mezinárodního práva a Charty OSN.

Účastníci konference vyzývají organizace a hnutí, jež souhlasí s výše uvedeným, aby úzce a koordinovaně spolupracovaly v rámci Globální kampaně na organizování a mobilizování veřejnosti celého světa proti vojenským základnám USA a NATO.

Spolu výzvou k uzavření vojenských základen USA a NATO jsme přesvědčeni, že uzavření základen a vojenských zařízení v určitých zemích a oblastech vyžaduje zvláštní pozornost mezinárodního hnutí. Patří sem například americká základna Guantanámo na Kubě, základny USA na Okinawě a v Jižní Korei, v německém Rammsteinu, v Srbsku a staré i nové základny USA a NATO v Řecku a na Kypru, zřízení nového Afrického velitelství USA s přidruženými vojenskými základnami v Africe, četné základny NATO v Itálii a Skandinávii, letiště Shannon v Irsku, používané jako vojenská základna USA a NATO, a nově zřízené základny Spojených států, Francie a jejich spojenců na syrském území a kolem něj.

K pokračování naší společné globální kampaně v solidaritě se spravedlivou věcí národů v boji proti zahraničním vojenským agresím, okupacím a zasahování do jejich vnitřních záležitostí a proti ničivým dopadům činnosti těchto základen na životní prostředí a zdraví, účastníci souhlasili s doporučením a podporou koordinovaných akcí a iniciativ v příštím roce, jež posílí globální hnutí a rozšíří činnost a spolupráci a posunou je kupředu.

Konference podporuje globální masové mobilizace proti Summitu k 70. výročí NATO, pořádanému 4. dubna 2019 ve Washingtonu DC, a související protesty v členských zemích NATO i jinde ve světě, jako další krok k tomuto cíli.

Deklarujeme solidaritu s desítky let trvajícími snahami kubánského lidu o navrácení území Guantanáma, nezákonně okupovaného Spojenými státy, a vyhlašujeme podporu 6. mezinárodnímu semináři za mír a zrušení zahraničních vojenských základen, organizovanému sdružením Kubánským hnutím za mír a suverenitu národů 4.-6. května 2019 v Guantanámu na Kubě.

Účastníci vyjadřují nejsrdečnější díky a vděk irskému Spojenectví za míru a neutrality za velkorysou pohostinnost a podporu při uspořádání této historické konference.

Přijato účastníky První mezinárodní konference proti vojenským základnám USA/NATO

18. listopad 2018

Dublin, Irsko

(Překlad: Vladimír Sedláček)

K VÝROČÍ NAŠÍ STÁTNOSTI

Když v 7. století durynský mnich ve své kronice popisuje porážku Franků u Vogastisburku zmiňuje se o franském kupci Sámovi, který sjednotil české kmeny a odrazil vojsko francké říše. Dodnes nevíme, kde tento Vogastisburk leží, ale tato, historicky první,  zmínka o zmužilosti Čechů ukazuje, že naši předkové se uměli bránit.

V současné době doznívají oslavy 100. výročí založení novodobého slovanského státu uprostřed Evropy. Byl vytvořen spojením Čechů, Slováků a Rusínů, tedy 3 slovanských národů a v jeho základu bylo, že se bude snažit vycházet vstříc i ostatním, zde žijícím národům. Jednalo se o vyvrcholení českých snah o nejdříve autonomii, později v průběhu 1. světové války o samostatnost takového novodobého státu. Dlužno podotknout, že velkou středoevropskou monarchii nevytvořili jako první Habsburkové, ale první úspěšný pokus o takové soustátí realizovali poslední Přemyslovci. Pevné kontury tomuto soustátí vtiskl Karel IV. a teprve po Jagelloncích se tohoto dědictví zhostili Habsburkové

Z českých zemí se tak v průběhu staletí stala periferie této mnohonárodnostní říše. Pražský hrad v roce 1918, přes rozsáhlé úpravy (mimo jiné dostavbu chrámu Svatého Víta), měl daleko do hrdého sídla významného evropského státu. Navíc již 29.10.1918 vyhlásila část okrajových českých okresů s německy mluvící většinou obyvatel vznik útvaru Deutsch Böhmen a vzápětí vedoucí politikové tohoto útvaru požádali o přijetí do svazku Rakouska. Tento příklad následovaly další okrajové části vytvořením Deutsch Böhmerwald a Deutch Südmähren a také reprezentanti německé menšiny na Jesenicku vyhlášením samostatnosti provincie Sudetenland.

Prvním úkolem nové republiky tedy bylo ubránit územní integritu nového státu. Vojsko a četnictvo zahájily obsazování těchto území koncem října v Mostě, bez ohledu na přijetí iredentistických provincií do svazku Rakouska Vídeňským parlamentem v listopadu 1918. Díky legionářům a slavné trojce československých politiků se podařilo ustavit a v mezinárodním právu zakotvit samostatný slovanský stát.

Následoval mezinárodně politický i vnitropolitický souboj o jižní hranici Slovenska a připojení Podkarpatské Rusy a zároveň se vyhrotil souboj o charakter novodobého státu. V první fázi tohoto boje bylo rozhodnuto, že půjde o republikánské řízení a teprve druhá fáze, ve které hanebně zklamala tehdy nejsilnější politická strana – Sociální demokracie, došlo k potvrzení kapitalistického vývoje nového státu.

Posledním výsledkem těchto bojů bylo, po dosažení všeobecného volebního právy a to i pro ženy, zákaz používání šlechtických titulů a vznik Komunistické strany, transformací většinového levicového proudu v Sociální demokracii. Nový stát je sice s odstupem doby považován za oázu demokracie, přesto ale neodstranil základní rozpory, které se do něj přenesly ze starého Rakouska Uherska. Ani pozemková reforma nebyla důsledně provedena, a i privilegované postavení německé národnosti, zejména ve školství a v řadě institucí se nezměnilo. I nadále byla nositelem tradice Karlovy university, včetně vlastnictví historických insignií a dokumentů, německá univerzita. Stejně jako, na počet obyvatel, výrazně větší podíl středního školství s vyučovacím jazykem ukazoval nedořešení řady zásadních problémů. Na Slovensku prakticky chyběla slovensky mluvící inteligence, podobný stav byl i na Podkarpatské Rusy.

Ve 30. letech, po velké hospodářské krizi se na jedné straně vyhrocují národnostní rozpory mezi Němci a slovanskými národy, přičemž klíčovou úlohu zde hrál vliv nastupujícího fašismu v Německu. Na Slovensku, v souvislosti s tím, jak postupně vycházeli ze škol vzdělaní

Slováci, začala sílit snaha o jejich větší podíl na politické moci. Teprve na konci první republiky se v době hroucení Československa podařilo vyhlásit slovenskou autonomii a zahájit práci sněmu Karpatské Ukrajiny.

Poté, co v roce 1938 byla naše republika prodána nejbližším spojenci a Neville Chamberlain, při návratu z mnichovské konference prohlásil „Přivezl jsem vám mír“, začalo být jasné, kdo jsou a kdo nejsou naši skuteční spojenci. 160 000 Čechů a antifašistů vyhnaných z pohraničí, 360 000 občanů republiky, kteří zahynuli při nacistických represích a na druhé straně více než 1,1 miliónů medailí udělených aktivním sudeťáckým nacistům za rozbití Československa, vytvořily jasný podklad pro poválečný vývoj.

Churchill jako první navrhl odsun německého obyvatelstva ze všech dříve okupovaných zemí a ostatní spojenci tuto myšlenku postupně schválili a vtělili do postupimských ujednání. Mimochodem dodnes není splněna zásadní část z těchto dohod, jen mizivé procento z přiznaných reparací bylo našemu státu Německem splaceno.

 Rychlý vývoj Československa po 2. světové válce sice brzdila a deformovala studená válka a s ní spojená železná opona, jejíž stažení v roce 1946 vyhlásil Churchill, přesto za 40 let od války zažil náš stát nebývalý rozvoj. Zmnohonásobilo se celé národní hospodářství, zemědělství mělo významné přebytky a spotřeba řady komodit z této doby je dodnes nedosažitelným cílem.

Po roce 1989 se podařilo velmi rychle rozchvátit větší část našeho národního hospodářství, zlikvidovat potravinovou soběstačnost a umožnit nesmyslné restituce, včetně takzvaných církevních. Dnes stojíme u snědeného krámu, ale slavná historie nás zavazuje nevzdat boj o lepší budoucnost. Český stát má i dnes velkou šanci na další rozvoj, záleží na nás, jak ji využijeme.

                                                                                                           Jaromír Kohlíček

44. PRAŽSKÁ TEORETICKÁ KONFERENCE 3. 11. 2018

V sobotu se konala již 44.pražská teoreticko-politická konference na téma k problematice teorie, programu, strategie a taktiky v komunistickém hnutí s mezinárodní účastí. /foto V. Větrovec/

Europoslanec Ing. Jaromír Kohlíček, CSc. k tématu napsal tento příspěvek:
V posledních letech se setkáváme zejména ve vyspělých zemích s určitým odklonem od tradičních levicových stran. Lidé se obecně nechtějí příliš politicky angažovat, v řadě zemí dokonce úřední místa zakazují název „komunistický“ a často zákaz postihuje i některé symboly, např. srp a kladivo. 
Určitá vyčerpanost dosavadních programů i strategie a taktiky levicových stran je patrná i v horších výsledcích tradičních stran. Přitom poptávka po levicových myšlenkách a levicovém programu zde stále trvá. Proto také v řadě zemí vznikají nové levicové subjekty. 
Ve Francii jde o Levicovou stranu a hnutí Nepoddajná Francie, obě zakládal Jeal-Luc Mélenchon, ve Španělsku se jedná o Podemos, v Itálii jde o nový projekt, Svobodní a rovní, v čele kterého již podruhé vyhrál volby dnešní starosta Neapole Luigi de Magisris, v Řecku bývalý ministr ve vládě Syrizy Varufakis vystupuje s novým projektem levicového subjektu. V Německu Sahra Wagenknecht nedávno oznámila vznik platformy „Povstaňte!“ a ve Velké Británii, před dobrými dvěma lety, po krachu tehdejšího vedení labouristů nastoupil do čela strany s jasným levicovým programem Jeremy Corbin. Velkým překvapením se stalo vystoupení J-L. Mélenchona při posledních prezidentských volbách ve Francii. Radikální vystupování, jednoduché a srozumitelné využití moderní techniky (hologram), to jsou zásadní novinky, které tomuto kandidátovy zajistily zisk téměř 20% hlasů. Takový úspěch levice ve Francii nezaznamenala od 2. světové války. 
Naše skromné výsledky, v ČR, které od špatného výsledku při volbách do PSP komunálních a krajských volbách definitivně ukončily naše zastoupení v Senátu a bohužel i naši účast v řadě významných měst republiky – v Praze, Liberci, Jablonci…
Čím se liší naši představitelé a naše volební kampaně od těch úspěšných? V prvé řadě je to razance, s jakou Corbyn, Mélenchon či S. Wagenknecht pojímají témata přitažlivá pro veřejnost. Vystoupení těchto levicových politiků v parlamentu zákonitě kolují po internetu a mají významnou sledovanost. Je prakticky nemožné, aby si tedy jimi nastolovaná témata přivlastnil někdo jiný.
V době konjunktury, kterou v současné době jednotlivé státy zažívají, sice klesá sociální napětí, ale přesto některé sociální problémy kapitalistický systém prostě z principu vyřešit neumí. Drogová závislost, statisíce lidí v dluhové pasti, nedostatek míst ve školkách a neexistence jeslí, nedostupnost bydlení na řadě míst země, nedostatek kapacit v ústavech sociální péče a v azylových zařízeních, parazitování části populace na sociálním systému, to jsou jen některá témata čekající na razantní a jasné zvednutí.
Někdy se setkáváme s obviněním české populace z xenofobie. Právě dlouhodobé neřešení zneužívání sociálního systému částí sociálně deprivované populace je hlavním důvodem, proč většina našich občanů má obavy z možnosti příchodu další podobné skupiny na naše území. 
Předpokládám, že v nejbližší hospodářské krizi budou právě tato témata klíčová. Ten, kdo se jich náležitým způsobem ujme, může u voličů pouze uspět. 
Na naší domácí levicové scéně tradiční subjekty takřka vymizely. Komunisté jsou posíláni do historie a sociální demokraté se sami likvidují. Jedině razantní obrat v politice levicových subjektů a vystupování jejich vůdců může přinést žádoucí změnu.
Pokud nebudeme připraveni na blížící se krizi, dočkáme se po jejím propuknutí zajisté vzniku nových levicových subjektů, které zdvihnou nejen výše naznačená témata. Je jisté, že to nemůže být ani Babiš, ani žádný jiný ze subjektů dnes operujících na naší politické scéně. Levicové idey mají šanci, ale pokud Komunistická strana neprovede dostatečně razantní obrat, může skončit v zapomnění.

Jaromír Kohlíček