KSČM - Ústeckého kraje. KSČM - centrální.

Archivováno 20.1.2021

Nebyl čas chodit na krajské zastupitelstvo a jalově si stěžovat, nepomlouvali a nevymlouvali jsme se, říká bývalý šéf představenstva Krajské zdravotní

Přečetli jsme v Krajských listech

ROZHOVORY NA OKRAJI
V Ústeckém kraji řídila zdravotní péči Krajská zdravotní a.s. (KZ) dvě volební období. V čele představenstva stál ing. Jiří Novák, kterého požádal o rozhovor náš kolega, Jiří Kimla. Znají se odmala, navštěvovali stejné školy a hráli hokej v mosteckém klubu. Snad i proto se zde netradičně objevuje rozhovor s jinou než kulturní tematikou… „Když totiž proběhly poslední volby, tak hned, jak byla ustavena nová koalice, její první kroky vedly k odvolání představenstva KZ a šéfa ústecké Masarykovy nemocnice. Na tom by nebylo nic tak divného, až na rychlost, se kterou odvolání bylo provedeno. Nový předseda představenstva ihned zastavil dobudování kardiocentra, kterých je v republice jen několik, a zastavil rekonstrukci chomutovské nemocnice. To mě zaujalo i proto, že jsem absolvoval operaci kyčle a čeká mě druhá a z tisku jsem věděl, že v kardiocentru mají pracovat odborníci z Prahy,“ vysvětluje autor rozhovoru, ústecký spisovatel a patriot Jiří Kimla, který zdravotnickou problematiku vnímá především jako pacient.
Každá strana či politické hnutí se před volbami zaklíná, že zajistí lepší zdravotní péči pro občany. Krajská zdravotní a.s. musela ve dvou volebních období řešit hromadu složitých úkolů. Řekni, co všechno jste měli v plánu?
Plány musely ustoupit tvrdé realitě. Krajskou zdravotní jsme převzali v ekonomické ztrátě, v žalostném stavu, vyžadujícím okamžité krizové řízení. Zdědili jsme celou řadu špatně připravených projektů, počínaje známou kauzou předchůdců spojenou s hrozící gigantickou vratkou evropských dotací ze zpackaného nákupu přístrojové techniky do pěti nemocnic. Museli jsme zamezit připravovanému vyvedení oblasti informačních technologií mimo firmu formou outsourcingu a řešit nepovedenou a lékaři odmítanou implementaci nového informačního nemocničního systému pro nemocnice KZ. Každá z nemocnic pak za sebou „táhla“ hned několik fatálních problémů, které nesnesly dalšího odkladu. Hrozící zavření operačních sálů „hygienou“ hned ve dvou nemocnicích, stejně jako zavření stravovacích provozů stejným orgánem. A tak bych mohl ve výčtu pokračovat. Zdědili jsme KZ s prakticky zrušenou onkologií v Chomutově i Ústí a okamžitě jsme museli doslova bojovat o zachování komplexní onkologické péče v Ústeckém kraji, regionu s největším výskytem rakoviny v ČR.

Domníval jsem se, že mě zahrneš plány a vizemi, ale vidím, že realita byla víc než drsná. Nebo se mýlím?
Na rozvoj a smysluplné, plánované investice jsme si museli vytvořit prostor a zajistit prostředky doslova v běhu. KZ pokulhávala s přípravou projektů, na které se daly čerpat dotační tituly. Museli jsme firmu stabilizovat ekonomicky, personálně a připravit programy pro údržbu, investice a rozvoj. Byl to maraton, ale ve sprinterském tempu. Teprve potom jsme mohli zateplit pavilony mostecké nemocnice, postavit nové operační sály v Teplicích a Děčíně, začít zateplovat a rekonstruovat další objekty, to vše z dotací a s vidinou úspor v provozu budov. Kompletně jsme rekonstruovali obě onkologická centra a související pracoviště nukleární medicíny včetně obměny přístrojového vybavení, to vše v každé z realizací za stovky milionů korun. Teprve potom jsme mohli začít myslet na skutečné plánování a systematickou práci.

Jak se ti poslouchají výtky o nepřiměřeném financování KZ z prostředků Ústeckého kraje?
Takový nesmysl tahá za uši. Ústecký kraj je jediný v republice, který v žádné z krizových dob neposkytl KZ ani korunu do provozních výdajů. KZ pod naším vedením musela nejdřív připravit harmonogram realizace projektů, ty připravit podle dostupných dotačních možností a „kraj“ přesvědčit o smysluplnosti poskytnutí financí formou navýšení základního jmění společnosti, které bylo použito výhradně na financování investičních potřeb formou spoluúčasti na dotacích, které se navíc 80 – 90% dotačním navýšením zúročily v obnoveném nebo nově pořízeném majetku. Každému i s průměrným ekonomickým rozhledem je jasné, že pouze z plateb od zdravotních pojišťoven za provedenou zdravotní péči není možné zajistit z vlastních finančních zdrojů razantní obnovu, natož rozvoj. Je nutné, aby byly použity externí finanční zdroje. Bankovní úvěry jsou drahé a jsou krajním řešením, jednou z možností financování je využití prostředků majitele firmy – „kraje,“ který tím investuje do svého majetku, jelikož je jediným vlastníkem a chce, aby jemu svěřený majetek „vzkvétal.“

Neměli jsme čas chodit na zasedání krajského zastupitelstva a jalově si stěžovat na konání našich předchůdců, nepomlouvali jsme a nevymlouvali jsme se, jak to vidím u nového předsedy představenstva. My jsme jednali, pracovali a výsledky se dostavily.
Z médií vím, že jste se snažili zdravotnická zařízení vybavovat nejmodernější přístrojovou technikou. Mohl bys čtenářům přiblížit, co všechno jste zajistili?
Když jsem si přečetl, že KZ chce dosáhnout zisku 100 milionů, tak jsem se nad takovou ambicí nestačil divit. Když jsme museli okamžitě komplexně rekonstruovat jen obě zmíněné „onkologie a nukleárky“ pro záchranu onkologické peče v kraji, tak za tolik peněz byste nepořídili ani jeden lineární urychlovač. V rámci záchranné akce jsme koupili dva nové, pro jeden museli vystavět novou speciální odstíněnou kobku, pořídit nové Spect CT, vybudovat nové ředírny cytostatik a provést další rozsáhlé stavební a rekonstrukční práce, vše cca za 700 milionů pouze v první fázi záchrany. A jako bonus těžce nemocným pacientům nejen zrekonstruovali všechny prostory včetně ambulancí a lůžkových oddělení, ale i novou lékárnu přímo na oddělení. Nakonec jsme ústecké pavilony zateplili a vyměnili okna. Další a další miliony, samozřejmě s přispěním dotací. A pak si přečtu, že jsme peníze „lili do betonu.“ (úsměv)
Mohl bych vzpomínat na zakládání bezmála desítky nových klinik a investic do jejich vybavení včetně pořízení nového robotického operačního systému do jedné z nich za 70 milionů, ke kterému jsme vytvořili i školicí středisko s evropskou akreditací, na nově založené, unikátní oddělení sportovní medicíny v Ústí, na mamograické centrum v Chomutově, na magnetické rezonance do všech nemocnic a desítky kusů obměněné a nově pořízené přístrojové techniky. Nelze všechno vypočítávat, bylo by to únavné, technika to ale byla nesmírně potřebná, někde nahrazovala desítky let starou, polofunkční, zastaralou nebo zcela chybějící.
Spoustu akcí neuvádím, je za nimi přitom práce stovek lidí, které nemohu vyjmenovat, ale kterým dodatečně děkuji, že i přes řadu těžkostí věřili ve smysl vytyčených cílů a investic a plně se oddali spolupráci.
V každé lidské činnosti se vyskytují problémy. Jaký největší jste museli řešit jako KZ?
Bez nadsázky záchrana onkologické péče v Ústeckém kraji doslova „pět minut po dvanácté.“ Bylo to o to horší, že odpor proti ústecké onkologii byl zakotven na nejvyšších místech a odblokování stanovisek ministerstva zdravotnictví, rozptýlení obav neoblomných zástupců odborné společnosti, která měla velký vliv a kladla do cesty splnění finančně velmi náročných podmínek, navíc s realizací v šibeničním čase. Šedivé vlasy mám již dlouho, ale tehdy mi dost šedin přibylo. (úsměv)

Co považuješ za největší úspěch vaší práce?
Krom zachování provozu komplexního onkologického centra v „kraji“ bych mohl vzpomenout na převzetí nemocnic následné péče v Mostě a Ryjicích, které bylo v podstatě zkouškou na následné převzetí dalších nemocnic, které jsme zahájili. Ve všech případech se jedná o náročné akce. Při přebírání nemocnic byla Krajská zdravotní v minulosti vystavena nevybíravým útokům a dehonestaci, čas ale ukázal, že jde o funkční celek, do kterého naopak mají nyní zájem vstoupit další subjekty.
Za úspěch ale považuji především postupnou stabilizaci klíčových zdravotnických oborů napříč nemocnicemi KZ, což samozřejmě přímo souvisí se zlepšením ekonomiky včetně nastartování permanentního růstu mezd zdravotníků, a to i za nepříznivých vnějších okolností.
Není vše v ideálu, ale to nebude nikdy. Důležité je nastavení trendu a získání lidí, zaměstnanců pro jeho podporu. Pak lze rekonstruovat i rozvíjet. Nikdy nikdo nebude plně uspokojen okamžitě, ale musí být přesvědčený, že se s ním, s jeho prací i oborem počítá.
Podařilo se nám nastartovat mohutný rozvoj. Skeptikům jsme ukázali, že lze do nemocnic vrátit provoz dialýz, kdysi z nich pro svou ziskovost vyvedený pod soukromé firmy, rekonstruovat i stavět, realizovat za provozu i tak náročné akce, jakými jsou přestavby a výstavby operačních sálů, ale i práce na výstavbě krajské kardiochirurgie. A tady mám o budoucnost KZ pod novým vedením současně největší obavy.
Co se vám nepovedlo a proč?
Víc nepostoupila realizace některých významných naplánovaných a připravených akcí, které nové vedení KZ zastavilo nebo jsou v ohrožení. Jedná se navíc o záměry, které se rodily v rámci složitého procesu příprav řadu let a bylo pro ně třeba zajistit podporu za situace, kdy mnozí z nejrůznějších důvodů a pohnutek záměr bojkotovali. Doufám, že se povede dostavět fakultu zdravotnických studií a zahájit dostavbu operačních sálů, obojí v ústecké Masarykově nemocnici.
Velké obavy mám ale o vznik kardiochirurgie a bojím se, že riziku úmrtí při přejezdu z Ústeckého kraje do pražských center bude nadále ročně vystaveno dalších 5 až 10 našich spoluobčanů. Ale to už je „hra“ nového vedení KZ a nových „vládců kraje.“
Potenciální klienti v odlehlých oblastech to mají s dostupností lékařské péče složitější. Jak se to vaše akciovka snažila změnit?
V rámci možností a dílčím způsobem tam, kde se povedlo vytvořit podmínky. Příkladem může být celý lékařský dům v horské obci Vejprty, kde město opravuje a udržuje prostory, a KZ je pak „osidluje“ potřebnými odbornými ambulancemi v zádech s okresní nemocnicí v Chomutově.
Krajská zdravotní vznikla sloučením vybraných nemocnic a dnes nemá smysl polemizovat, zda pokrytí odpovídalo daným potřebám. Z mého pohledu rozhodně ne. Krajské zdravotní od počátku chybí systémové napojení na primární lékařskou péči, ta ale byla v době jejího vzniku prakticky celá v rukou soukromých lékařů a již žila svým životem. To samé se dá říct o odborných ambulancích, které jsou logicky ve větších obcích, v těch menších, ekonomicky méně zajímavých pak schází. Velkou chybou bylo faktické rozvrácení sítě poliklinik, fungujících i mimo okresní nemocnice v menších městech. Taková regionálně vybalancovaná síť by se rozhodně hodila nejen KZ a „kraji“ v rámci kultivace zdravotnické koncepce, ale zejména občanům v odlehlejších částech kraje. Obávám se, že existující soukromá zdravotnická zařízení mimo vliv „kraje“ budou zejména v ekonomicky méně zajímavých lokalitách zvládat provoz jen stěží. Důkazem je třeba Lužická nemocnice v Rumburku nebo nejnovější tendence žatecké nemocnice přejít pod KZ.
Některá zdravotní zařízení v Ústeckém kraji jste převedli pod kraj, jiná zůstala v rukou jiných subjektů. Dovedl bys vyjmenovat, jaké jsou rozdíly v poskytování péče například nemocnic pod řízením KZ a.s. a nemocnic v majetku jiných subjektů?
S ukončením činnosti okresních ústavů národního zdraví a se vznikem krajů došlo po roce 1989 k majetkovému přerozdělení zdravotnických zařízení, ale proces nebyl provázen potřebnou reformou a důsledky jsou patrné dodnes. Doplatily na to především krajské samosprávy a s problémy se budou dál potýkat. Ústecký kraj samozřejmě není výjimkou. Nekoncepčnost, roztříštěnost a nedokonalý model financování českého zdravotnictví, spolu s dalšími přidruženými neduhy včetně regionálních disproporcí v pokrytí systémovou zdravotní péčí, se na krajích odkrývá v plné nahotě a subjekty typu a velikosti Krajské zdravotní pak schytávají kritiku ze všech stran, oprávněnost se moc neřeší a nic neřešící politizace je spíš pravidlem. Bez neprovedené státní je jakákoli krajská koncepce zdravotnictví víceméně bezzubá. Kraje se mohou snažit, ale dosažené výsledky budou limitovány jejich omezenými možnostmi i „házením klacků pod nohy“ z nejrůznějších stran sbíhajících se mj. i na nejvyšších úrovních.
Pod komunistickým krajským vedením Krajská zdravotní převzala od kraje stagnující zdravotní přepravní službu s přestárlým vozovým parkem, dvě velké nemocnice následné péče. Bylo nutné připravit převod litoměřické městské nemocnice, koordinovali jsme převzetí rumburské. V rámci možností jsme udržovali i nově zřizovali odborné ambulance mimo naše nemocnice. Převzatá i námi spravovaná zařízení se plně začlenila do chodu KZ s jednoznačnými oboustrannými pozitivními efekty a benefity, a na pochybnosti odpůrců a strašpytlů z nejrůznějších stran nedošlo. Krajskou zdravotní lze dál rozšiřovat směrem k potřebám občanů Ústeckého kraje, mám ale pochybnosti, zda je toho její nové vedení schopno.
Hovoří se často o nedostatku lékařů, sester i ostatního zdravotního personálu. Jaké byly vaše plány na zlepšení a co se vám povedlo či nepovedlo splnit?
Nedostatek zdravotního personálu je letitým problémem, na jehož plnohodnotné řešení je každý jednotlivý poskytovatel zdravotní péče krátký a zatím to na zlepšení situace rozhodně nevypadá. Na druhou stranu je to mnohem lepší, než když jsme KZ převzali. Nemá smysl pouštět se do polemik, co je důvodem. Spíš řeknu, co jsme dělali v rámci našich možností.
Vždy jsme se snažili navyšovat mzdy z prostředků poskytovaných prostřednictvím úhradových vyhlášek určených na zvýšení mezd zdravotníků, a domnívám se, že se nám to dařilo. Krajská zdravotní během našeho vedení – na rozdíl od některých subjektů – nikdy nezadržovala finance určené na odměny a nezlepšovala si jimi jiné oblasti hospodaření. Vždy jsme byli mezi prvními v republice, kteří mzdy navyšovali podle pravidel.
Většina lidí samozřejmě pracuje raději za více než méně peněz, ale ne u všech jsou peníze tím jediným stimulem. Zdravotníci jsou dost specifickou skupinou, kdy řada z nich preferuje také pracovní možnosti a růst, možnosti dalšího vzdělávání a profesního růstu v profesionálních kolektivech, práci s moderními technologiemi a systémy, ale i možnost uplatnění v oblastech vědy a výzkumu včetně aplikovaného. To vše jsou momenty, které jsme vždy měli na paměti a silně je podporovali.
Nemalou pomocí je i Nadační fond Krajské zdravotní, a.s., který koordinuje nejen finanční dary společnosti, ale především již řadu let spravuje rozsáhlý stipendijní fond, resp. zajišťuje stipendia pro studenty, zejména lékařských fakult, ale i ostatního zdravotnického personálu v mnoha specializacích, kteří po ukončení studií nastoupí do nemocnic KZ.
Když jsme KZ převzali, roční stipendijní podpora se pohybovala kolem dvou a půl milionu korun a ročně jsme získali cca 40 studentů. V roce 2020 jsme na stipendia poskytli rekordních osm milionů a získali přes 80 stipendistů. Finanční prostředky, stejně jako v minulých letech, významně přispívají k personální stabilizaci v KZ.
Teď se, Jiří, zeptám na další oříšek. Jak jste řešili zabezpečení služeb prostřednictvím rychlé zdravotní služby? Vím, že kraj má i leteckou záchrannou službu a vybavené sanity přístroji na resuscitaci i jinou okamžitou záchranu. Můžeš čtenářům přiblížit jejich působení?
Mnoho lidí se domnívá, že tzv. „záchranka“ spadá pod KZ, ale tak tomu není. Jedná se o samostatně řízenou organizaci, spadající pod vedení kraje. Záchranná služba má navíc z praktických důvodů regionální sídla zpravidla v areálech nemocnic, což může dojem umocňovat a mnoho lidí také často upoutá vrtulník, přistávající v některé z nemocnic, častěji pak na heliportu té ústecké, kam jsou transportováni pacienti s vážnějšími poraněními nejdřív výtahem na urgentní příjem a dál podle typu poranění, většinou na kliniku traumatologie.
Zdravotníci KZ se záchranáři denně spolupracují a řada lékařů i zdravotního personálu KZ se podílejí na službách záchranky i mimo svůj hlavní pracovní poměr v KZ. Spolupráce je na výborné mezilidské i odborně profesionální oboustranné úrovni. Víc k samotné záchrance by ale jistě řekl její ředitel.
Za našeho vedení ale Krajská zdravotní převzala od „kraje“ zdravotnickou dopravu, resp. tzv. dopravu raněných, nemocných a rodiček s více než 80 zaměstnanci a provedla její rozsáhlou reorganizaci, zásadně obnovila zastaralý vozový park a musela také vybudovat adekvátní zázemí. Jedná se o službu zajišťovanou tzv. bílými sanitami.
Byl jsi ve funkci, když nás zasáhla první vlna koronaviru. Česko se s touto vlnou pandemie vypořádalo obstojně. Začalo se hovořit o vakcinaci a proočkování. Dělali jste v tomto smyslu nějaké přípravy?
Nástup současné pandemie COVID-19 byl řešen v rámci standardizovaných modelů a pandemického plánu, které jsou nastavené a opakovaně vyzkoušené v praxi. Nechci, aby to znělo cynicky, ale současná pandemie, kterou až s dnešním odstupem umíme blíž hodnotit, začala a bylo k ní přistupováno jako k předchozím. Jinak to ani nejde. Jen z poslední doby můžeme zmínit tzv. „nemoc šílených krav“, následovala „ptačí chřipka“, po ní „chřipka prasečí“.
Management KZ a zdravotníci Krajské zdravotní jsou vždy připraveni k okamžité, odborné a vysoce erudované reakci a v případě COVID-19 tomu bylo stejně. Osobně si velmi cením profesionality zdravotníků nejen na odborných pracovištích, kde se věnují pacientům nejvíce postiženým, ale práce zdravotníků na ostatních odděleních, která se musela zapojit ve všech nemocnicích. Vše probíhalo koordinovaně a profesionálně. V obdobných případech přicházejí problémy většinou nikoli zevnitř KZ, ale zpravidla z vnějšku. S COVID-19 tomu nebylo jinak. Na určitou míru chaotičnosti, nejednoznačnosti a zmatků z „centra“ jsme v Česku zvyklí a věřte, že pro zdravotníky to příjemné není, ale jsou to oni, kdo si umí s nadhledem poradit, a za to jim rozhodně patří velké poděkování.
O to víc mě mrzí, když se dočtu o tak nízkých počtech oočkovaných hluboko v druhé vlně. Přijde mi to jako neúcta k práci zdravotníků, kteří už jsou vystaveni ohromnému tlaku velmi dlouhou dobu.
Ze zahraničí jsme se dozvěděli skandální informace, že některé VIP osoby byly přednostně očkovány neprávem. Myslíš si, že by se to mohlo stát i v Ústeckém kraji? Poraď, jak by se daly sehnat seznamy očkovaných v první řadě? Čtenáře by tato informace asi velmi zajímala.
Zde se asi naráží na informace o některých VIP osobách, které byly v Ústeckém kraji údajně oočkovány, aniž by patřily do některé z preferovaných skupin. Osobně žádné přímé informace, natož důkazy, nemám. Ale samozřejmě bych nemluvil pravdu, kdybych řekl, že se takové informace ke mně nedostaly. Ono je tu právě to ale. Nevím, zda se tyto informace zakládají na pravdě, ale jsem-li o něčem přesvědčený, tak o tom, že v Česku se nikdy nic delší dobu neutají a pravdu se dozvíme.
Prozatím bych chtěl smýšlet pozitivně a věřit tomu, že k něčemu takovému nedošlo. Papalášismus a protekcionismus za situace, kdy se někteří z mých starších kolegů osmdesátníků (+) snaží bezúspěšně zaregistrovat k očkování, by takový fakt byl fatálním selháním těch kompetentních. Věřím, že na očkované v „první řadě“ se budou ptát nejen novináři, ale že totéž bude více než zajímat krajské zastupitele.
Osm let náročné práce skončilo. Já sám osobně jsem musel vašich služeb využít a v jednom hovoru se sestrou, která pracovala mimořádně obětavě, jsem si postěžoval, že ne všechny pracují s takovým zápalem jako ona. Řekla mně tenkrát: „Víte, to všechno je v lidech.“ Měla samozřejmě pravdu, platí to ve všech lidských činnostech, a proto bych se ti chtěl zeptat, co bys přál novému vedení v zajišťování zdravotní péče pro občany?
S tou sestřičkou souhlasím, všechno je to v lidech. A práce s lidmi, navíc v tak velkém celku, jakým je Krajská zdravotní, není lehká. Něco o tom vím. (úsměv)
Na hodnocení nového vedení je příliš brzo a nerad bych se snižoval na úroveň, se kterou nové vedení hodnotí práci toho předchozího. Není to můj styl. Místo kritiky, hledání viníků a roztrubování pomluv je mi bližší poprat se s předloženými výzvami, a to bych přál i novému vedení. Těch výzev a problémů je vždy dost na to, aby si člověk vytvářel další. Jen prací a snahou s „tahem na branku“ mohou nám, občanům Ústeckého kraje, dokázat, že krajské zdravotnictví se o nás v případě potřeby bez větších obav postará.
Nejen novému vedení Krajské zdravotní, ale všem spoluobčanům přeji především pevné zdraví a pokud možno, aby zařízení KZ co nejméně potřebovali, a když, tak k plné spokojenosti.

Jiří Kimla

BYL JSEM ZVYKLÝ KAŽDÝ DEN NĚCO ŘEŠIT

Rozhovor Haló novin s někdejším zastupitelem a hejtmanem Ústeckého kraje a starostou Bíliny Oldřichem Bubeníčkem (KSČM)

Už jste si odpočinul poté, co jste na podzim předal všechny kompetence hejtmana Ústeckého kraje svému nástupci Janu Schillerovi z ANO?
Když jsem nastupoval v roce 2012 do funkce hejtmana, tak teprve dva dny po ustavujícím zasedání jsem dostal informaci, že mohu do své kanceláře. Byl jsem nováček a situaci jsem respektoval. V mém případě jsem již tři týdny před ustavujícím zasedáním pozval kolegu Schillera nejen na kávu, ale i na zasedání krizového štábu. Považoval jsem rychlý přechod ve vedení krizového štábu za hlavní úkol v povolebním období. Tady se jednalo o občany našeho kraje v covidové pandemii.
Jinak jsem stačil po odevzdání moci dokončit podzimní práce na zahradě a dostal se do rytmu důchodce. Vstávání jsem posunul o hodinu na půl sedmou, potom jedu pro rohlíky a noviny a potom jdu s vnučkou do školy. A po osmé nastává ten důchodcovský stav, v klidu si přečtu Haló noviny a Sport a potom si sám rozhodnu, co budu dopoledne dělat.
Nemrzí vás, že nejste dále u rozhodování o budoucnosti Ústeckého kraje? Kdybyste byl vedoucím krajské kandidátky KSČM, tak jste nyní s velkou pravděpodobností zvoleným zastupitelem, byť opozičním.
Mrzí, nemrzí… Že nebudu kandidovat, jsem se rozhodl snad rok před volbami. Jen jsem hledal vhodný moment, kdy to oznámím. Byl na mě obrovský tlak od kolegů, sportovních a zájmových organizací i členů jiných stran. Netušil jsem, jak potom vše dopadne…
Po skončení volebního období jsem si musel rychle zvyknout, že již nemám informace. A to hlavně kolem Covidu. Byl jsem zvyklý každý den něco řešit, s někým jednat. Na druhou stranu nyní už nemám tu obrovskou zodpovědnost. Snažil jsem se poctivě sloužit Ústeckému kraji celých osm let. Jeden televizní redaktor, který děla »chuťovky“«, mně řekl: »K vám jsem ani nejezdil, u vás nebyly problémy.« Ale věk se nedá zastavit, je tu řada minimálně o generaci mladších členů strany. Jen musí dostat šanci, nejvíce jich je na Litoměřicku, ale i na Děčínsku, Chomutovsku, Mostecku. Ale šikovné mladé jednotlivce najdeme i na Lounsku, Teplicku a Ústecku. A my máme doma sedmiletou vnučku, to je dnes moje priorita, té se musím věnovat. Kvůli funkci hejtmana a časové náročnosti jí hodně dlužím.
Dvě volební období byli komunisté ve vedení tohoto kraje a po posledních krajských volbách nastal velký sešup počtu mandátů, který všechny překvapil. Už jste si udělal analýzu, proč se to stalo?

Taková porážka samozřejmě budí emoce. Stále si myslím, že dvě volební období jsme odvedli kus poctivé práce ve prospěch občanů celého Ústeckého kraje. Postavili jsme díky Jiřímu Novákovi, bývalému předsedovi představenstva Krajské zdravotní, tuto velkou akciovou společnost na nohy. Stala se z ní velká konkurence fakultních nemocnic v Praze. A hlavně, hospodařila v zisku, na české poměry rarita. Podíl na tom měl i náměstek Stanislav Rybák. Proto mě mrzí, jak urážlivě o Novákovi mluví dnešní předseda představenstva Jindřich Zetek. Co dokázal on, a co Novák? Jak vypadaly krajské silnice před osmi lety a nyní? Obrovský pokrok i v porovnání s jinými kraji. Jak se zvládla autobusová krize, kdy hrozilo, že v kraji nebude nic jezdit. To byla práce náměstka Jaroslava Komínka. Před stávkou řidičů autobusů jsem dvě hodiny jednal s odborovým předákem, nakonec nevyjela jen jediná linka na Šluknovsku. Rekonstruované školy a ústavy sociální péče. Masivní nákup nových sanitních vozů pro Zdravotnickou záchrannou službu. Velké peníze do rozvoje venkova a mládežnického sportu. Ostatně hodnocení provede na krajské konferenci vedoucí kandidát a místopředseda krajského výboru KSČM pro volby Radek Černý.
Osobně si myslím, že volby kopírovaly celostátní politiku. Naše podpora vládě jednoho z nejbohatších mužů v republice přinesla své ovoce. Sice tato vláda provedla řadu sociálních opatření, ale všechnu slávu na sebe stáhnul Andrej Babiš. Na druhou stranu je otázkou, jak dlouho může vláda tisknout peníze jako na běžícím pásu a nemít to podpořeno nějakou hodnotou. Asi jen do podzimních voleb. A bohužel se na tom podílejí svojí podporou naši poslanci.
V Ústeckém kraji nebyla dobře zvolena volební kampaň, to je můj názor. Mysleli jsme si, že občané vše, co se v kraji udělalo, ocení. Ale oni dali na masivní populistickou kampaň ANO, ODS a Pirátů. A vedoucí kandidát kritizoval rozhodnutí vedení kraje. Třeba covidová podpora OSVČ. To také občané nepochopili. Jsou to věci, z kterých se musíme poučit do podzimních voleb. To znamená postavit vedoucího kandidáta, který není spjatý s podporou ANO a ani jím není placený.
Vrátíte se k novinařině, které jste se věnoval do doby, než jste vstoupil do krajské politiky?
Právě novinařina mi ohromně pomohla, když jsem vstoupil do krajské politiky. Jako krajský zpravodaj Haló novin jsem znal kraj nejen podle obcí, ale také hodně lidí. Z Haló novin jsem odešel v roce 2008, kdy jsem byl zvolen předsedou krajského výboru pro výchovu, vzdělávání a zaměstnanost. Tedy výboru ze zákona, ty jsou tři. Již tato volba vyvolala u některých straníků obrovskou nevoli. Byl jsem prý zrádce, kolaborant. Podle nich měla být KSČM jen v opozici a kritizovat.
A k vaší otázce: rád něco napíšu, pokud to bude mít chuť někdo otisknout.
Zůstanete aktivní v politické práci v místě bydliště, tedy v městě Bílina, i v kraji?
V mé Bílině jsem stále členem zastupitelstva. V letech 2015–2018 jsem byl neuvolněným starostou, pobíral jsem jen polovinu odměny, kterou mně dávalo vládní nařízení. A jsem rád, že se řada věcí podařila, hlavně rekonstrukce Mírového náměstí. Na úrovni kraje si myslím, že moje úloha skončila krajskými volbami. Byl jsem členem zastupitelstva od roku 2004, od roku 2006 jsem byl předsedou krajského výboru KSČM až do jara minulého roku.
Práci v KSČM jste věnoval mnoho své energie, svých zkušeností a své jméno. Jak jí pomůžete v době, která pro ni není momentálně příznivá?
S komunistickou stranou jsem spojil svůj život v dobách dobrých i zlých. Od roku 1991 jsem byl předsedou OV KSČM v Teplicích, to byla jiná doba než dnes. Před několika lety jsem předal post podstatně mladšímu Tomáši Zíkovi. Rád pomohu, to jsem slíbil i dnešnímu předsedovi krajského výboru Jaroslavu Komínkovi.
Kraj, ve kterém žijete, má bohužel vyloučené lokality. Můžete je vyjmenovat? Jak v nich lidé žijí?
Já sice pocházím z krásných východních Čech, z Ústí nad Orlicí, ale v Bílině žiji od roku 1975. Stále na stejném sídlišti. Od roku 1990 jsem i členem zastupitelstva a od roku 1993 jsem byl i členem rady města.
Ano, jedním obrovským problémem jsou vyloučené lokality. Jedná se o kauzu od devadesátých let. V Bílině to znamená nejstarší Panelové sídliště. Ale v Ústeckém kraji jsou mnohem horší lokality. Najdeme je v Jiříkově, Šluknově, Ústí nad Labem, Krupce, Mostě, Litvínově a dalších městech. Bohužel nejde všechny vyjmenovat. Největší problém vidím v tom, že toto se týká pěti okresů našeho kraje, části Moravskoslezského kraje a Sokolovska. Kdo v nich nikdy nebyl, těžko si je dokáže představit. A různé výbory parlamentu, které do Ústí, Janova nebo Mostu přijely, byly rády, že zase rychle vypadly.
Jednou jsem byl s premiérem Babišem ve Sklářské ulici v krajském městě a on si jen tak pro sebe říkal »to jsem ještě v životě neviděl«. V paneláku vlály z oken hadry a folie, žádné sklo, okolo tuny odpadků, ve kterých si hrály děti. Byl jsem v sídlišti v Janově, část Litvínova. V paneláku několik bytů ještě obydlených, u řady chyběly dveře, vevnitř obrovský nepořádek. A opět, žily zde děti. A viděl jsem těchto lokalit mnohem více.
S vyloučenými lokalitami se pojí pojem, který nezní pěkně: nepřizpůsobiví. Jak je definujete vy? Není to příkré, urážlivé? Někdo to může vnímat i rasisticky.
Ano, pro ty, kteří zde nikdy nebyli, to zní opravdu odpudivě. Ale jsme u toho, co jsem již říkal. Nejdříve se kritik musí přijet podívat. Uvidí domy, kde se nájemníci nenamáhají vynášet odpad, ale sypou ho z oken. Uvidí vysmáté chlapíky, pro které slovo práce je pojem, který neznají. Když se zrušila povinnost pracovat, řada to pochopila stylem »oni se o nás postarají«. A také se starají dodnes. Před vypuknutím koronavirové krize bylo pomalu na všech firmách v kraji »přijmeme, přijmeme…«. A to od nekvalifikovaných až po vysokoškoláky. Je sice více než 30 let od převratu, ale stále tvrdím, že toto není problém starousedlíků.
Osobně se s mnoha »Romáky« znám, zdravíme se. Vážím si těch, co pracují u Technických služeb města Bíliny. Když jsem v sedmdesátých letech pracoval ve sklárně v Řetenicích, byla zde řada Cikánů, oni se za to nestyděli. Počátkem osmdesátých jsem byl mistrem v balírně. Na směně v podstatě pracovali samí Cikáni. A vycházeli jsme výborně, takovým předákem byl Laďa Kirvel, vše jsme řešili bez problémů. Stalo se, že někdo nepřišel na noční, většinou přijeli příbuzní ze Slovenska. Pokud se slušně omluvil, jednou to mohl nadělat. Pokud to bylo v měsíci podruhé, bylo to Áčko. Proto dnes vidím problém v tom, že se u nepřizpůsobivých jedná v drtivé většině o lidi, kteří k nám přišli z okolí Prahy, středních Čech a ze Slovenska. Kolem Prahy bylo potřeba uvolnit lukrativní byty, a v našem kraji byly levné. Tady vidím moment, kdy bezhlavým prodejem bytů si města sama zadělala na budoucí problém.
Jedná se i o Bílinu. My, KSČM, jsme jako silná opozice v devadesátých letech hodně prosadili, ale u prodeje bytů jsme vždy prohráli. Město mělo asi 4200 bytů, navrhovali jsme, aby třetina byla obecních, třetina družstevních a třetina se prodala. Prodalo se téměř vše. Město později dostalo ještě dva paneláky od šachty, tak máme nyní asi 400 bytů. Jinak dodnes přicházejí celé rodiny, pro které bydlení v panelovém domě je nadlidský výkon. A pokud ze zdevastovaných bytů odejdou, přijdou další, kteří mají ještě nižší nároky.
Dám vám jiný příklad: Co má dělat učitelka ve škole, když se objeví dítě, které mluví pouze maďarsky? Jedná se o mnoho dětí a to vidím jako tragédii pro budoucnost. Ovšem pokud majitel bytu souhlasí, město musí nové nájemníky přihlásit.
Je jasné, že problémů těchto lokalit je mnoho. Co se podařilo a co se pořád nedaří?
Můj názor je stále stejný, řešení problému není v silách obcí ani kraje. To se musí řešit od vlády a parlamentu. A znovu jsme u stejné otázky: Je vůle to řešit, když se problém týká cca deseti, dvanácti okresů v republice? Když nastupovala ministryně Maláčová, byla u nás v kraji. Ukázali jsme jí řadu problémových míst a také řekli řadu doporučení. Pamatuji na to jednoduché – zaveďte zpět hygienický výměr na byt, tedy na kolik metrů může být přihlášeno kolik lidí. Dodnes nebylo schváleno nic.
Myslím, že jsme s kolegou prvním náměstkem Martinem Klikou a později radním Miroslavem Andrtem měli obrovskou snahu. Řada věcí byla navrhována přes sociální komisi Asociace krajů, ale výsledek žádný. A s příchodem koronaviru šly tyto problémy stranou úplně. Musí se udělat jeden radikální řez pro začátek. Ti, co po generace nepracují, nemohou mít stejnou sociální pomoc jako pracující s nízkými příjmy.
Zajímají mě zejména děti z těchto lokalit, protože mladá generace by měla dostat šanci žít lépe, než by jí to umožnily podmínky, z nichž pochází. Jak se pracuje ve vašem kraji s dětmi z vyloučených lokalit?
To je další obrovský problém. Dětem se může pomáhat ve škole, po škole, ale jinak žijí stále ve stejném prostředí a to je doslova ničí. Je to často vidět u nultých ročníků. Při příchodu do školy děti neznají pastelky, ubrousek, kartáček na zuby a často ani toaletní papír. Učitelky odvedou obrovskou práci, ale přijdou vánoční prázdniny a mohou začít znovu.
Pomáhají různé neziskové organizace. Vždy jsem při různých akcích a jednání s romskými iniciativami zdůrazňoval, že vzdělání je základ. Ne jenom »nějak« dochodit základní školu, ale mít alespoň výuční list. Každý není Einstein, ale může mít šikovné ruce a může z něho být výborný řemeslník. Pokud toto nebudou mít zájem sami rodiče změnit, tak budou i další generace na okraji společnosti. Bude bujet obchod s chudobou, drogy, kriminalita a následné exekuce. Je tragédie, když vám kluk, který vychází základní školu, řekne, že se těší, až bude na pracáku, protože je ráno doma jediný, kdo musí vstávat.
Jak prožívají děti ve vyloučených lokalitách distanční výuku? Mají vybavení? Například spolek Women for Women poskytl notebooky 17 žákům ze ZŠ Neštěmická v Ústí nad Labem.
Opět jsme u toho, dokázat si představit, jak se žije ve vyloučené lokalitě. Pokud tam neteče teplá voda, případně nejde elektřina, asi se nepoužívají ani počítače. Ale vážně, většina rodičů z těchto lokalit nemá ani ponětí, co je nějaká distanční výuka. A pokud je vše zavřené, tak nemohou pomáhat ani různé spolky, kde se děti alespoň něco naučily odpoledne.
S organizací Women for Women Ústecký kraj spolupracoval ohledně obědů do škol pro děti ze sociálně znevýhodněného prostředí. Doufám, že v tom kraj pokračuje i nadále. A pokud chcete čísla, je to otázka pro jiné politiky a úředníky. Jako předseda krizového štábu jsem devět měsíců makal hlavně na koronaviru, abychom to v Ústeckém kraji zvládli. A velice si vážím ocenění od generálního ředitele Hasičského záchranného sboru generála Ryby, že se nám to za mého působení povedlo.
Jak hodnotíte práci agentur a neziskovek, které se ve vašem kraji snaží pomáhat?
Neziskových organizací, které v našem kraji pracují, je hodně. Určitě podrobně by o tom mohli hovořit bývalí radní Radek Belej a Miroslav Andrt. S některými jsem se setkal osobně, o práci jiných jsem slyšel na jednání rady. Většinou se jedná o lidi, kteří dělají něco navíc a hlavně to dělají pro někoho. Na druhou stranu je otázkou, jak je jejich pomoc vnímána. Tedy, zda je zájem spolupracovat, nebo jenom čekat na výhody. Většinou s těmito organizacemi spolupracují jednotlivá města bez ohledu, zda s nimi spolupracuje také kraj.
V bývalém klášteře v Jiříkově působí od roku 2012 Schrödingerův institut, který zřizuje Biskupství litoměřické. Ovšem parta nadšenců nejdříve musela klášter rekonstruovat, aby mohl sloužit svému účelu. Při návštěvě se starostou Michalem Majákem jsem mohl hovořit nejen s dětmi, ale i s vedením institutu. Jsou to otřesné příběhy. Třeba bylo kuchyni z počátku divné, že děti nechtěly špagety. Potom zjistili, že v osadě se v kotli vařily těstoviny a na to děti dostaly kečup. Teplé jídlo na den. Ženy přivedly děti do institutu, po vyspání z opice přišli jejich muži a ženy zbili, že nechtějí, aby sem děti dávaly. Postupně se situace zlepšila a institut slouží potřebným.
V nedalekém Šluknově působí Oblastní charita. Pomáhá stejně potřebným, vede ji ředitelka Evelin Maria Habel, Němka, která pomáhá sociálně slabým v Čechách. Kraj charitě věnoval nevyužívaný internát, který pomohl rozšířit okruh činnosti. Duchovním otcem celé pomoci je arciděkan Pavel Procházka, který intenzivně podporuje charitu z vlastních prostředků. V Dolním Podluží najdeme Domov sv. Vincenta de Paula. S manželkou s ním řadu let spolupracujeme a snažíme se pomáhat. Kolektiv pod vedením Hany Venturové se stará o mentálně postižené ženy s dětmi. Kdyby nefungoval, ženy by skončily pod mostem a děti v dětském domově. To jsou jen tři ukázky lidí ze Šluknovského výběžku, kteří umí pomoci druhému. Ale takových lidí je v kraji mnohem více.
V Mostě-Chanově je Dům romské kultury, o. p. s. Tady již léta odvádí obrovský kus práce šéf společnosti Martin Nebesář. S ním jsem se seznámil ještě jako novinář. Mezi řadou činností se jedná o rekvalifikační kurzy, nízkoprahové zařízení nebo obecně prospěšné práce. A nakonec i objekt, kde působí, si Romové sami rekonstruovali v rámci rekvalifikací. V Trmicích u krajského města najdeme sdružení Romano Jasnica, které má řadu poboček po kraji. Má registrované čtyři druhy sociálních služeb a úzce s nimi spolupracoval zastupitel Pavel Vodseďálek.
Jsou občané z těchto lokalit zapojeni do správy svých měst, do zajištění bezpečnosti, čistoty? Pracují třeba jako strážníci, učitelé či sociální pracovníci?
Pokusů zapojit občany vyloučených lokalit bylo mnoho. Asi nejvíce v mosteckém Chanově. Jsou různé menší firmy, které zaměstnávají Romy na nekvalifikovanou práci. U městských policií je najdeme jako asistenty prevence kriminality. V Bílině jsem tuto službu zavedl v době mého starostování s ředitelem městské policie Petrem Kollárem. A myslím, že se osvědčila. Ovšem přímo na strážníka je již problém, potřebuje maturitu a čistý trestní rejstřík. Romy najdeme i v sociálních službách či na sociálních odborech měst. Ovšem v poměru k počtu je to jen mizivé procento.
Základem důstojnosti člověka je práce. Mají lidé ve vyloučených lokalitách v Ústeckém kraji možnost pracovních příležitostí?
O tomto problému jsem již hovořil. A na úřadech práce o tom také vědí svoje. Až do vypuknutí koronavirové krize byl nedostatek pracovníků snad ve všech firmách v kraji. A potřeba byla i nekvalifikovaná síla na zapracování. Na druhou stranu je tato skupina obyvatel často zatížena exekucemi. A ne jednou, ale několika. Pokud pracují, jsou jim dluhy strhávány, pokud berou sociální dávky, nikdo jim na ně nesáhne. Berou si půjčky, ani nevědí, co podpisují, vidí jen peníze. Splácení potom vytloukají další půjčkou. A ze začarovaného kruhu již není úniku. Vezměte jen reklamy v televizi, vše je super výhodné, ale že se musí půjčka také splatit, o tom ani slovo…
Jako hejtman jste od brzkého jara 2020 řešil nástup Covidu. Tušil jste tehdy, jak se tato pandemie rozšíří? Udělal kraj za vašeho řízení vše, co mohl, aby se následky minimalizovaly
V našem kraji jsme měli prvního pozitivního v republice, když si to celá skupina přivezla z Itálie. Od počátku jsme byli krok před váhající vládou. Začátek krize řešila bezpečnostní rada kraje již 28. února 2020. Vydali jsme zákaz návštěv v sociálních zařízeních, domovech důchodců a našich nemocnicích. K tomu jsme vyzvali i další zřizovatele. Vyzvali jsme ředitele škol, aby již nejezdili na školní zájezdy do Itálie a Rakouska. Měli jsme rozjednané dodávky ochranných pomůcek od místních výrobců, ale to nám již vláda zakázala. Potom jsme na žádost ministra vnitra provedli zákrok v Lovosicích, a tím jsme na tu dobu získali velké množství roušek a respirátorů. Proto jsme mohli vybavit i dopravce, dětské domovy.
Samozřejmě nikdo nevěděl, co bude. Média denně chrlila zprávy o tisících mrtvých po celé Evropě. V informacích z centra byl chaos. Situace se zlepšila po ustavení Ústředního krizového štábu, celé řízení dostalo určitou linii. U nás fungoval krizový štáb již od 4. března a pracoval výborně. Velké poděkování všem, kdo se na jeho práci podíleli. V kraji nám hodně pomohly chemičky Spolchemie a Enaspol, které nám dodaly první desítky litrů dezinfekce. Všechny ochranné pomůcky, co přivezli hasiči, se na krajském úřadu třídily a počítaly. Správa a údržba silnic na svých provozech zřídila výdejní místa. Sem se vozily již přesné počty z krajského úřadu. Organizace nemusely jezdit až do krajského města.
Po letním uklidnění přišla ještě horší druhá vlna. A tady se chaotická rozhodnutí premiéra a ministrů projevovala ještě více. Mám naprosto čisté svědomí, jak jsme předali krizový štáb a co jsme v rámci možností udělali. Dnes mám informace jen z médií a již se nedivím nespokojenosti lidí. Když se zhoršuje situace, tak rozvolňujeme, když se začne trochu lepšit, tak se hrozí zpřísněním. Mluvíme o očkování, nejdříve nemáme vakcínu, potom zjistíme, že nemáme jehly a stříkačky. Kolik lidí je očkovaných v Izraeli a kolik u nás? Vláda stále zasedá a kde jsou výsledky? Vše řídí premiér s ohledem na volby, nejdříve preference a potom opatření. Ale on je očkovaný. Rád bych se nechal očkovat také.
                                                 Monika HOŘENÍ

VZPOMÍNKA NA Ing. JAROMÍRA KOHLÍČKA, CSc.

Dnes vyšla v Halo novinách vzpomínka Spolku historie Chlumecka  na Jaromíra Kohlíčka 

Na OV KSČM Teplice dnes přišlo další vydání Hraničáře, dvouměčníku Klubu českého pohraničí. I zde byla vzpomínka na vlastence Jaromíra Kohlíčka. 

Za vzpomínky děkujeme

DÁLNIČNÍ ZNÁMKY

Přesto, že je systém nákupu nových elektronických dálničních známek jednoduchý, při jejich pořizování mohou vznikat chyby. Nejjednodušší je proto pořídit si je v předstihu. Motoristé si tak vše v klidu mohou zkontrolovat a případné chyby opravit.

Nejjednodušším a nejvyhledávanějším způsobem je nákup elektronické dálniční známky v e-shopu.  Prodá se v něm kolem 80 % nákupů.  Od loňského prosince si v něm kopilo e-známku 308 808 lidí.  V drtivé většině se jednalo o roční poplatek (281 165).

Z nákupů na e-shopu je přibližně polovina uskutečněna z mobilních telefonů a polovina z počítače. Při nákupu v e-shopu lidé občas zadají špatně svoji SPZ nebo e-mail.

Pokud si nastaví začátek platnosti e-známky ihned, není bohužel možné chyby opravit.  Doporučuje se tedy koupit známku alespoň s několikadenním předstihem platnosti.

V tom případě mají motoristé čas vše v klidu zkontrolovat a případně opravit.

 

Na co si dát pozor při nákupu dálniční známky?

 

  1. Nové roční dálniční známky už neplatí kalendářní rok, ale libovolných 365 dní. Pokud tedy nepotřebuji známku hned od 1.2., kdy končí platnost starých ročních kupónů, mohu si známku koupit třeba až na jaře před prvním výjezdem na dálnici. 
  2. Bez ohledu na prodejní kanál (e-shop, pošty nebo EuroOil) je nejlepší kupovat e-známku s alespoň několikadenním předstihem; vyhnu se tak případným problémům se špatně zadanými údaji. 
  3. Pokud chci platit bankovním převodem, nemohu nastavit platnost známky ihned, ale až 5 dní  od zadání úhrady (např. 13.1. zadám příkaz k platbě, začátek e-známky nastavím od 18.1.). 
  4. Jestliže nakupuji e-známku na pobočce České pošty nebo EuroOilu, musím si zadané údaje zkontrolovat přímo na místě! Opravit je mohu pouze do 15 minut na stejné pobočce, jinak už při okamžité platnosti nejsou změny možné. 
  5. Když si e-známku pořídím v e-shopu a nastavím její platnost ihned, nejsou možné úpravy SPZ. Musím ji proto zadat správně. Správně musím zadat i e-mailovou adresu, jinak mi nemůže přijít Potvrzení o úhradě.

K 11. lednu se prodalo celkem 373 743 elektronických dálničních známek za více než 518 milionů korun. Na pobočkách České pošty to bylo 43 056 kusů, na čerpacích stanicích EuroOil 20 487 a prostřednictvím samoobslužných kiosků 1 392 kusů.

 

 

MINIMÁLNÍ A ZARUČENÁ MZDA V ROCE 2021

Minimální mzda roste už několik let v kuse a s ní i mzda zaručená. Minimální mzda se v roce 2021 zvýší o 600 korun. Spolu s ní roste také zaručená mzda pro jednotlivé skupiny prací. Díky tomu se změna dotkne mnohem širšího okruhu profesí.

Minimální mzda
Nejmenší možná odměna za práci v pracovním poměru, stejně jako v roce 2020, vzroste.
Od 1. ledna 2021 činí minimální mzda 15.200,- Kč.
S tím vzrostla také minimální hodinová mzda, která se používá v případě dohod mimo pracovní poměr. Nově bude 90,50 Kč za hodinu.
Zaměstnavatelé požadovali nechat stejnou výši minimální mzdy jako v roce 2020, odbory chtěly růst o 1.400,- Kč. Nakonec došlo ke kompromisu a minimální mzda se navýšila jen o šest stovek.

Zaručená mzda
Od minimální mzdy se odvíjí výpočet dalšího typu mzdy, takzvané zaručené mzdy.
Ta se týká lidí, kteří nejsou vázáni kolektivní smlouvou a u zaměstnanců ve veřejných službách a správě. Zaručená mzda je chrání před příliš nízkými mzdami.
Díky ní totiž nemohou někteří zaměstnanci dostávat menší mzdu, než na jakou mají podle náročnosti práce nárok.

Jednotlivá zaměstnání se řadí podle složitosti, odpovědnosti a náročnosti do osmi skupin. Pro každou z nich ministerstvo práce a sociálních věcí každý rok stanovuje příslušnou nejnižší úroveň zaručené mzdy v hodinové a měsíční formě, stejně jako u minimální mzdy.

Příklady zaměstnání pro jednotlivé skupiny:

Skupina 1:
– Pomocník v kuchyni, uklízečka, nosič zavazadel
Skupina 2:
– Pokojská, trafikant, asfaltér
Skupina 3:
– Zedník, barman, kadeřnice
Skupina 4:
– Průvodce s tlumočením, kuchař specialista
Skupina 5:
– Řidič autobusů, porodní asistentka, učitelka ve školce
Skupina 6:
– Obchodní referent, speciální pedagog, samostatný projektant rozsáhlých a náročných staveb
Skupina 7:
– Finanční expert, lékař
Skupina 8:
– Odborník na finanční a obchodní strategii organizací, makléř na finančním a kapitálovém trhu

Nejen vyšší školkovné
Od výše minimální mzdy se odvíjejí také další zákony, které se přímo týkají toho, kolik peněz lidem zůstane v peněžence.

Mění se například platba pojistného na zdravotní pojištění u lidí bez zdanitelných příjmů.
V roce 2020 činila 1.971,- Kč, od nového roku se zvyšuje na 2.052,- Kč.
Zvýšilo se také takzvané školkovné neboli sleva na dani, kterou může využít jeden z rodičů při umístění dítěte v předškolním zařízení. Částka je stejná jako minimální mzda, tedy 15.200,- Kč.

Mění se rovněž hranice příjmů, které musí člověk dosáhnout, aby měl nárok na výplatu daňového bonusu na dítě.
Podle zákona musí žadatel dosáhnout alespoň šestinásobku minimální mzdy, v roce 2021 tedy 91.200,- Kč.

Zároveň pro získání nároku na měsíční daňový bonus platí, že měsíční výdělek musí být alespoň polovina minimální mzdy. Což znamená alespoň 7.600,- Kč. Poté vzniká na bonus nárok.

Výše minimální mzdy ovlivňuje rovněž povinnost zdaňovat důchody a penze.
Pokud penzista bere ročně méně než 36násobek minimální mzdy, nemusí se o danění své penze starat. V roce 2021 půjde o sumu 547.200,- Kč.
Tak vysoké důchody jsou ale v Česku velice ojedinělé, (měsíčně takový důchod činí 45.600,- Kč).

Poslední návaznost se týká klientů úřadu práce
Ti si podle pravidel mohou přivydělat polovinu minimální mzdy, aniž by to z pohledu úřadu práce ovlivnilo jejich status. Při minimální mzdě 15.200,- Kč stoupá částka na 7.600,- Kč. Pokud už jim úřad nevyplácí podporu v nezaměstnanosti.