KSČM - Ústeckého kraje. KSČM - centrální.

JSME KRAJEM DVOU TVÁŘÍ

rozhovor Haló novin s hejtmanem Ústeckého kraje Oldřichem Bubeníčkem

Strategický plán hospodářské restrukturalizace se týká i Ústeckého kraje. Dlouho očekávaný plán pomoci je tedy na světě?

Nemám rád vzletné fráze, stačí selský rozum, co nám může pomoci. A mnohokrát jsem řekl, že není v silách samotného kraje situaci vyřešit. Nyní tedy nastává okamžik, který by měl situaci změnit. Je mě úplně jedno, zda to vláda schválila před volbami nebo v jiné době. Důležité je, aby to kraji pomohlo. Stále čteme, že jsme kraj problémový, kraj s malou vzdělaností, špatné životní prostředí, pro mladé neatraktivní. Ale to nezavinilo současné ani minulé vedení kraje. To je otázka vývoje, otázka nekoncepčních změn, jednorázových opatření.

Jste kraj s vyloučenými lokalitami, tisíci dlouhodobě nezaměstnaných…

Bohužel jsme kraj s nejvíce vyloučenými lokalitami, kde žije na 40 tisíc lidí. Žijí zde tisíce lidí, kteří nikdy nepracovali a již pracovat nebudou. Ale mají děti a na ty se musí zaměřit větší pozornost. Musí chodit do školy, získat alespoň výuční list. Po řemeslnících je a bude hlad. Pokud to nechtějí rodiče pochopit, musí přijít sankce. A minimální mzda nemůže kopírovat sociální dávky.

Kdy tato situace začala?

Tato situace však začala až v devadesátých letech minulého století. Začali se k nám stěhovat lidé, které jiné kraje či Praha nechtěly, přicházeli ze Slovenska. Mnohé si zavinila města sama bleskovou privatizací bytového fondu mnohdy za hubičku. To byla šance pro novodobé podnikatele za státní příspěvky na bydlení. Ovšem to nejsou původní obyvatelé Ústeckého kraje. Pracoval jsem na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let deset let ve sklárně v Teplicích. Když jsem dělal mistra v balírně, pracovali u mě většinou, dnes říkáme Romové. Oni si tak nikdy neříkali. Láďa Kirvel, tři generace Horváthů i s ženami, Anča Berková, Maťovi, to jsou jen jména, která mě napadají. Byli to pracovití a spolehliví lidé.

A jak je to v současnosti s horníky?

V našem kraji jsou stále šachty, i když dnes již jen povrchové. A na nich pracují lidé stejně jako před padesáti, sto lety. Ti, kteří o nich hovoří s despektem vzhledem k vzdělání, by si měli uvědomit, že díky nim svítili a svítí a měli a mají teplo. Práce v hlubině i na povrchu byla a je tvrdá. Někdo musí více makat rukama, odborníci s diplomy provozy a celé šachty řídí. Ale bez vzájemné souhry by to nešlo. A tito lidé si jeden druhého váží. Proto si také s hlubokou pietou připomínáme důlní neštěstí, jako byl Nelson III nebo Pluto II. Životní prostředí se nám raketovým tempem zlepšuje. Elektrárny, které zůstaly v provozu, jsou odsířené a prošly kompletní rekonstrukcí. Těžební území se výrazně zmenšilo.

Co dnes potřebujete změnit?

Stále se potýkáme s následky důlní činnosti, a uhlí se těžilo ve větším rozsahu již v 18. století. Máme hlavně v Podkrušnohoří desítky brownfieldů, tedy polorozpadlých bývalých průmyslových areálů, které nepřežily divokou privatizaci. A snad ještě více zemědělských, hlavně rozpadlé kravíny a další zemědělské objekty. Ty sice někoho jsou, ale nikdo se k nim nehlásí a hyzdí města i krajinu. To musí zmizet.

Můžete dát konkrétní příklad?

Máme město Terezín, které bylo vybudováno jako vojenská pevnost. A vždy sloužilo armádě. Někdo ze dne na den rozhodl, že armádu ve městě zrušíme. Co bude dál, již nezajímalo. Části města připomínají konec války. Několik objektů se nákladně rekonstruovalo. Myšlenka univerzitního kampusu vzala dávno za své. Pokud někdo rozhodl, a byla to vláda, musí dnes opět vláda najít způsob oživení města. Terezín má dva tisíce obyvatel a ani se součinností s krajem nemůže situaci řešit. Je zde Malá pevnost se svoji ponurou historii, Národní hřbitov, to ale spravuje ministerstvo kultury. Pevnost má vysokou návštěvnost, hlavně zahraničních turistů. Ti potom ještě zajedou do Muzea ghetta a mizí z Terezína pryč. Pokud se opraví další objekty, je šance turisty udržet ve městě na celý den. Tím se rozšíří i služby a město ožije. Dnes je ve hře bývalý armádní kulturák, veliký objekt u hlavní silnice. Objektivně však víme, že jedna věc je rekonstrukce a druhá využití. To se hledá také obtížně.

Čím ještě se Terezín muže pochlubit?

Unikátní cyklistickou akcí – letos v květnu se pojede již 46. ročník Závodu míru juniorů. Startovali zde mladíci, kteří potom kralovali ve Francii, Španělsku či Itálii. Pokud vezmu ty nejslavnější cyklistické závody. A velké cyklistické naděje přijedou i letos. Ovšem abych byl spravedlivý. V srdci Českého Švýcarska v Krásné Lípě letos proběhne jubilejní 30. ročník slavného závodu cyklistek Tour de Feminin. Pokud v Terezíně stojí za závodem bývalý vynikající cyklista Svatopluk Henke, tak v Krásné Lípě to je dílo Jiřího Vícha.

Ústecký kraj má však také druhou tvář…

Je to tvář, kterou mnohdy nechce republika vnímat. Pozitivně sledujeme zvyšující se počet turistů, cílem je nejen návštěva, ale delší pobyt. Z Prahy je po dálnici do kraje opravdu kousek. Proč by mělo 60 procent zahraničních turistů strávit pobyt pouze v hlavním městě? A proč by u nás nemohli trávit dovolenou občané z jiných krajů?

Co jim může Ústecký kraj nabídnout?

Kraj má bohatou historii, jsou zde začátky české státnosti, bájemi opředený příchod Slovanů. Máme hrady, zámky, kláštery, poutní místa, Teplice jsou nejstarší funkční lázně ve střední Evropě. V Litoměřicích je sídlo diecéze. Máme Národní park České Švýcarsko, České středohoří, Šluknovsko, Poohří či Krušné hory. Podílíme se na budování olympijského centra Labe aréna. V Mostě je hipodrom i autodrom. Máme v Ústeckém kraji tři zoologické zahrady a botanickou zahradu, máme Zahradu Čech. Od jara do podzimu jezdí o víkendech a svátcích po vedlejších tratích turistické vláčky dotované krajem, stejně jako lodní doprava z krajského města do Litoměřic a letos i do Děčína. Máme moderní dobře fungující hromadnou autobusovou i vlakovou dopravu. Stačí přijet přesvědčit se.

Zbyšek KUPSKÝ