KSČM - Ústeckého kraje. KSČM - centrální.

KRYMSKÁ CESTA

Krymská republika je útvar nedávno přijatý do Ruské federace. Rozkládá se na území Krymského poloostrova a má bohatou historii, která od poloviny 18. století od období Rusko- tureckých válek byla částí dějin Ruska. Naše rodiče a prarodiče, stejně tak jako skuteční historikové by nám připomněli Jaltskou konferenci a i v mé generaci najdeme spoustu účastníků odborářské rekreace, kteří byli na Jaltě. V hodinách ruského jazyka řada z nás četla články o pionýrském táboře Artěk. Moji rodiče v roce 1956 přijeli z letní odborářské rekreace na Krymu a byli tím, co tam viděli nadšeni. Říkali mi, Járo, jednou se tam musíš podívat. To byl také jeden z důvodů, proč jsem poměrně rychle reagoval na nabídku účasti na Jaltském ekonomickém fóru ve dnech 14.- 16. 4. 2016.
Protože termín konference kolidoval s částí plenárního zasedání ve Štrasburku bylo nutné vyřešit účast na obou aktivitách kompromisem. Omluvil jsem se organizátorům na 14. 4. a po letecké trase Štrasburk- Nice- Moskva- Simferopol přiletěl v noci ze 14 na 15 dubna na Krym. Organizátoři mi zajistili hladké odbavení a noční přesun do místa konání konference v hotelu Mriia. Po cestě jsem stačil zaznamenat značně rozpracovanou rekonstrukci silnic v bezprostředním okolí letiště a neušlo mi, že na hlavní silnici mezi Simferopolem a Jaltou nejdelší trolejbusová linka světa skutečně stále existuje. Silnice až na několik kilometrů v jejím nejvyšším bodě byla poměrně špatná, ale opravená část přebudovaná na čtyřpruh snese srovnání s rychlostními komunikacemi dobrého evropského standardu. Podle řidiče, který mne vezl je to výsledek oprav v posledním roce.
Mezi půlnocí a 2. hodinou ranní jsem tedy poměrně pohodlně dorazil do hotelu. V recepci mi sdělili, že avizovaná snídaně s prezidentem začne po 8. hodině, s přejezdem do nepříliš vzdálené restaurace. Na pokoji na mne čekala pozvánka na tuto pracovní snídani, do restaurace EPICURE. Ráno jsem si nařídil buzení na poměrně časnou hodinu. Dlužno říci, že mě potěšila možnost udělat si ještě v noci na pokoji čaj. Varná konvice, 2 druhy čaje a připravené hrnečky podle slušného evropského standardu mně po dlouhé cestě Evropou mile překvapily.
První den pobytu
Pod okny hotelového pokoje se zrovna pokládaly travnaté čtverce z přistavených palet s roličkami s trávníkem. Do nabité restaurace nás přepravili minibusy na vzdálenost takřka 300 m. Dlužno podotknout, že 2. den jsem šel zkratkou, 150 m. Z restaurace byl úžasný pohled na moře, zamlžené lehkým deštivým oparem. Mezi účastníky se proplétalo hejno novinářů, tak jsem vůbec nezáviděl personálu pokoušejícímu se zajistit obsluhu. Zhruba v 8.30 nás skutečně přivítal prezident, AKSYONOV. Představil předsedu parlamentu, starostu Sevastopolu a několik dalších významných funkcionářů. Poté přešel k uvítání zahraničních hostů z Německa, Francie, Rakouska a Itálie, po několika dalších větách, sdělil přítomným „ A máme zde také evropského poslance J Kohlíčka z ČR“. Hned se optal, co jsem zatím viděl a jaký mám dotaz. Řekl jsem: „Moc jsem toho neviděl, po nočním příletu, ale pro jakýkoliv rozvoj průmyslu a cestovního ruchu je důležitý stav komunikací. Silnice ze Simferopolu není v nejlepším stavu, kdy bude opravena?“ Odpověď byla velmi rychlá, do dvou let bude více než 90 km trasa v pořádku. To je v porovnání s rychlostí jak se rekonstruuje dálnice D1 tempo zcela neuvěřitelné. Inu jiný kraj…
Po snídani jsme navštívili palác Livadija, kde se v roce 1945 konala tzv. Jaltská konference. V té době už ze mne spadla nervozita. Začal jsem mladé tlumočnici napovídat při překladu výkladu průvodkyně. Po obědě, ale i těsně před ním se mne zmocnili místní reportéři a první z nich se zeptal, jakým jazykem budu mluvit. Pokud chcete, můžete hovořit anglicky, je zde k dispozici překladatelka. Tak jsem onu mladou dívku požádal, aby vedle mne stoupla před kameru. Reportérka poté položila v ruštině první otázku, dodal jsem si odvahu a rusky odpověděl. Padly další otázky a necítil jsem žádné velké problémy a odpovídal rusky. Interview skončilo tradičním, BOLŠOJE VAM SPASIBO, a já zdvořile poděkoval, mladá překladatelka se zdvořile usmála, já poděkoval za podporu a následovalo další interview. Mimochodem i novináři z PRENSA Latina (Kuba) a ze syrské státní televize, kteří mne zachytili hned po snídani na terase před restaurací EPICURE hovořili perfektní ruštinou. Přes nedostatek praxe, před nimi má nervozita způsobená nedostatkem praxe nebyla tak silná. Mohl jsem se kdykoliv uchýlit do angličtiny, francouzštiny či španělštiny, jež používám častěji. To mi dodávalo jistotu.
Odpoledne začalo lehce chaotickým hledáním místa k sezení v obřím komplexu hotelových restaurací, s opravdu velmi pestrou nabídkou všeho myslitelného. Z restaurace AZUR si mne vyzvedl asistent prezidenta, s tím, že pokud chci, mohu se na 2. část plenárního zasedání v klidu připravit v jednom ze salónků. Obsluha dostala pokyn k mému zásobování dostatečným množstvím čaje s medem a na obrazovce jsem mohl sledovat diskuzi v sále vedenou hlavně v ruštině, ale i v angličtině. Mimo jiné jsem zjistil, že je zde přítomna velká řecká delegace (10 lidí), dále pak Poláci a několik Francouzů. Zasedl jsem v salónku, popíjel čaj, po očku sledoval dění v sále, poslouchal ruštinu a zároveň si pilně ve slovníku vyhledával další slova pro svou odpolední prezentaci. Občas jsem napsal celou větu v azbuce, jindy rusky v latince., Hlavně jsem se snažil upřesnit si, co řeknu úvodem, jak pokračovat a čím své vystoupení uzavřít.
V týdnu před odjezdem na PZ do Štrasburku, kdy už bylo jasné, že pojedu na konferenci na Krym jsem v rozporu se svými zvyky daleko méně četl a daleko více mluvil sám se sebou. Zkoušel jsem říkat ucelené věty v ruštině, aby si hlava zvykla. Konec konců ruština má trochu jinou logiku jazyka než jazyky používané v EP. Považoval bych za ostudu, kdybych po tolika letech studia jazyka došlo k problémům v běžné komunikaci. A tak jsem se snažil rusky komunikovat sám se sebou. Později část mého úsilí odnesl i můj asistent Aleš při cestě do Štrasburku.
Po ukončení 1. části PZ byla podepsána řada smluv směřujících k dalšímu rozvoji Krymu. A již pro mne přišel usmívající se asistent prezidenta se slovy Tak pojďte. Z programu bylo patrné, že mé vystoupení e zároveň závěrečným. Panelisté seděli při zasedání v řadě vedle sebe, počínaje moderátorem, zhruba uprostřed vedle Dominiqua Fache z Francie bylo mé místo. Před zahájením debaty jsme si hezky popovídali o Provence a jiných záležitostech, mluvil dobře francouzsky. Jeho pečlivě připravené vystoupení bylo předposlední, přednesené perfektní ruštinou bez známky francouzského přízvuku. Na moji logickou otázku, jak je to možné, vysvětlil: Již více než 20 let má ruskou manželku a v jižní Francii se tudíž příliš nevyskytuje.
Já jsem ve svém vystoupení vyjádřil přesvědčení, že hospodářské sankce jsou nesmyslné, a že do značné míry slouží pouze k tomu, aby USA mohli v zahraničním obchodě Ruska vytlačovat státy EU. Toto jsem dokumentoval stavem exportu zemi EU jak v oblasti strojů a dopravních prostředků, tak v oblast zemědělství. Na závěr jsem navrhl možné impulsy k rozvoji Krymu a jeho průmyslu. Pokud chybí elektrická energie v místech kde sluneční svit je podstatně intenzivnější než ve střední Evropě a zároveň kvalifikační struktura obyvatel umožňuje rychlý rozvoj malých zdrojů EE na bázi fotovoltaiky, doporučil jsem připravit rozvojový program výroby energie z fotovoltaiky. Přitom je vhodné poučit se z negativních zkušeností podobných programů například z ČR. Budování a instalace malých solárních systémů může přinést kvalifikovanou zaměstnanost a zároveň rychle řešit problémy nedostatku energie. Pro rozvoj cestovního ruchu je nutno upravit komunikace. Inspirací může být i program EU námořní dálnice. Nejlepším způsobem propagace Krymu jako vynikající turistické destinace by mohlo být, díky podle mého názoru zajímavé termice, uspořádání mezinárodních závodů v některém z leteckých sportů počínaje ultralighty, vírníky, kluzáky až po parašutisty, rogala a balóny. Účastníci takových soutěží zpravidla sami natáčejí své výkony a s minimálními náklady pak přináší do svých zemí zprávy o krásách z míst takových soutěží.
S posledními slovy svého vystoupení ze mne spadla nervozita a mohl jsem tudíž vychutnat vystoupení malého orchestru, který podbarvil večerní volnou diskuzi. Mimo jiné jsem též hovořil s poslankyní místního parlamentu, která mi velmi nadšeně líčila, jak probíhaly dramatické dny před vyhlášením samostatnosti Krymu. Zajímavé pro mne bylo nejen její nadšení, ale i její původní profese, před vstupem do politiky, byla expertem v oboru výpočetní techniky. Po 23 hodině jsem dorazil na svůj pokoj, pod jehož okny se již kompletně položený trávník po dešti čerstvě zelenal.
Druhý den pobytu
Druhý den ráno, kolem 6. hodiny, když ostré slunce pozlatilo vrcholky hor, jsem ve svém sportovním dresu vyběhl nejprve k moři. Jeho teplota 12 stupňů a vysoké vlny mi naznačily, že čas koupání ještě nepřišel. Po běhu podél moře i přes několik plotů a krátké diskuzi s vlčákem u maringotky, jsem pomalu vystoupal k hlavní silnici Jalta – Sevastopol. Na zastávce autobusu, do kterého nastoupila skupina lidí v pracovním oblečení, se po jeho rozjetí objevil ještě jeden opozdilec. Autobus se pro něj zacouváním vrátil. Něco tak pěkného bych rád viděl i u nás. Kousek za stanicí již je odbočka k hotelu. V jeho vestibulu jsem potkal dalšího běžce. Byl čas jít na snídani.
Protože na večer ohlášená novinářka nedorazila, zdálo se, že je i konec všem rozhovorům. Ze 4 možností nabízených exkurzí jsem si tudíž jako ranní program vybral Voroncův palác z poloviny 19. st.. Sídlo guvernéra Krymu a Oděsy, jenž údajně bojoval i pod Kutuzovem v napoleonských válkách. Hned při vstupu mě mile překvapila velká pamětní deska se jmény stavebních mistrů různých oborů. Krásná zimní zahrada udržovaná stejně jako celý interiér paláce stály za návštěvu. Třešničkou na dortu byl několikahektarový park s umělými jezírky, ve kterém jsem též objevil desku se jmény padlých v boji s kontrarevolucionáři po roce 1917.
Po návratu do hotelu jsem zjistil, že dveře do mého pokoje nejdou odemknout. Byla totiž hodina po poledni a elektronický zámek neomylně zafungoval. Naštěstí mi s úsměvem otevřela procházející pokojská, já jsem si mohl sbalit věci a ohlásit se k dopravě na letiště. Přistavení vozu trvalo opravdu avízované 3 minuty a má průvodkyně, jež odlétala do Moskvy mně připravila poslední překvapení této cesty. Požádala mne i interview které její kolegyně nestihla. Se slovy, že je v tom sice nováček, v ruce měla již připravený diktafon. Tudíž ani o poslední interview jsem nepřišel.
Kolem vozu ubíhala krajina, zleva vysoké štíty hor (i přes 1500m), zprava idylické průhledy na mořské zátoky. Náhle vůz zastavil, nad zátokou, nad níž se tyčila homole vysokého kopce. Místo skýtalo idylický pohled na známý tábor Artěk. Poté jsme dále pokračovali po zrekonstruovaném úseku silnici, cestou na již zmíněné nejdelší trolejbusové lince světa (96 km) jsme minuli tři staré trolejbusy, k mé velké radosti všechny české výroby ze Škody Ostrov nad Ohří. Pak už jenom stačilo vyčkat na odlet letadla do Moskvy. Viditelnost byla výborná. Na zemi bylo vidět čtverce polí, které se stále vzdalovaly. V houstnoucím oparu kousek dál vystoupila linka pobřeží Azovského moře. Tak jsem splnil přání rodičů a viděl Jaltu.

                                                             Jaromír Kohlíček