KSČM - Ústeckého kraje. KSČM - centrální.

Archivováno Aktuálně právě teď

Nebyl čas chodit na krajské zastupitelstvo a jalově si stěžovat, nepomlouvali a nevymlouvali jsme se, říká bývalý šéf představenstva Krajské zdravotní

Přečetli jsme v Krajských listech

ROZHOVORY NA OKRAJI
V Ústeckém kraji řídila zdravotní péči Krajská zdravotní a.s. (KZ) dvě volební období. V čele představenstva stál ing. Jiří Novák, kterého požádal o rozhovor náš kolega, Jiří Kimla. Znají se odmala, navštěvovali stejné školy a hráli hokej v mosteckém klubu. Snad i proto se zde netradičně objevuje rozhovor s jinou než kulturní tematikou… „Když totiž proběhly poslední volby, tak hned, jak byla ustavena nová koalice, její první kroky vedly k odvolání představenstva KZ a šéfa ústecké Masarykovy nemocnice. Na tom by nebylo nic tak divného, až na rychlost, se kterou odvolání bylo provedeno. Nový předseda představenstva ihned zastavil dobudování kardiocentra, kterých je v republice jen několik, a zastavil rekonstrukci chomutovské nemocnice. To mě zaujalo i proto, že jsem absolvoval operaci kyčle a čeká mě druhá a z tisku jsem věděl, že v kardiocentru mají pracovat odborníci z Prahy,“ vysvětluje autor rozhovoru, ústecký spisovatel a patriot Jiří Kimla, který zdravotnickou problematiku vnímá především jako pacient.
Každá strana či politické hnutí se před volbami zaklíná, že zajistí lepší zdravotní péči pro občany. Krajská zdravotní a.s. musela ve dvou volebních období řešit hromadu složitých úkolů. Řekni, co všechno jste měli v plánu?
Plány musely ustoupit tvrdé realitě. Krajskou zdravotní jsme převzali v ekonomické ztrátě, v žalostném stavu, vyžadujícím okamžité krizové řízení. Zdědili jsme celou řadu špatně připravených projektů, počínaje známou kauzou předchůdců spojenou s hrozící gigantickou vratkou evropských dotací ze zpackaného nákupu přístrojové techniky do pěti nemocnic. Museli jsme zamezit připravovanému vyvedení oblasti informačních technologií mimo firmu formou outsourcingu a řešit nepovedenou a lékaři odmítanou implementaci nového informačního nemocničního systému pro nemocnice KZ. Každá z nemocnic pak za sebou „táhla“ hned několik fatálních problémů, které nesnesly dalšího odkladu. Hrozící zavření operačních sálů „hygienou“ hned ve dvou nemocnicích, stejně jako zavření stravovacích provozů stejným orgánem. A tak bych mohl ve výčtu pokračovat. Zdědili jsme KZ s prakticky zrušenou onkologií v Chomutově i Ústí a okamžitě jsme museli doslova bojovat o zachování komplexní onkologické péče v Ústeckém kraji, regionu s největším výskytem rakoviny v ČR.

Domníval jsem se, že mě zahrneš plány a vizemi, ale vidím, že realita byla víc než drsná. Nebo se mýlím?
Na rozvoj a smysluplné, plánované investice jsme si museli vytvořit prostor a zajistit prostředky doslova v běhu. KZ pokulhávala s přípravou projektů, na které se daly čerpat dotační tituly. Museli jsme firmu stabilizovat ekonomicky, personálně a připravit programy pro údržbu, investice a rozvoj. Byl to maraton, ale ve sprinterském tempu. Teprve potom jsme mohli zateplit pavilony mostecké nemocnice, postavit nové operační sály v Teplicích a Děčíně, začít zateplovat a rekonstruovat další objekty, to vše z dotací a s vidinou úspor v provozu budov. Kompletně jsme rekonstruovali obě onkologická centra a související pracoviště nukleární medicíny včetně obměny přístrojového vybavení, to vše v každé z realizací za stovky milionů korun. Teprve potom jsme mohli začít myslet na skutečné plánování a systematickou práci.

Jak se ti poslouchají výtky o nepřiměřeném financování KZ z prostředků Ústeckého kraje?
Takový nesmysl tahá za uši. Ústecký kraj je jediný v republice, který v žádné z krizových dob neposkytl KZ ani korunu do provozních výdajů. KZ pod naším vedením musela nejdřív připravit harmonogram realizace projektů, ty připravit podle dostupných dotačních možností a „kraj“ přesvědčit o smysluplnosti poskytnutí financí formou navýšení základního jmění společnosti, které bylo použito výhradně na financování investičních potřeb formou spoluúčasti na dotacích, které se navíc 80 – 90% dotačním navýšením zúročily v obnoveném nebo nově pořízeném majetku. Každému i s průměrným ekonomickým rozhledem je jasné, že pouze z plateb od zdravotních pojišťoven za provedenou zdravotní péči není možné zajistit z vlastních finančních zdrojů razantní obnovu, natož rozvoj. Je nutné, aby byly použity externí finanční zdroje. Bankovní úvěry jsou drahé a jsou krajním řešením, jednou z možností financování je využití prostředků majitele firmy – „kraje,“ který tím investuje do svého majetku, jelikož je jediným vlastníkem a chce, aby jemu svěřený majetek „vzkvétal.“

Neměli jsme čas chodit na zasedání krajského zastupitelstva a jalově si stěžovat na konání našich předchůdců, nepomlouvali jsme a nevymlouvali jsme se, jak to vidím u nového předsedy představenstva. My jsme jednali, pracovali a výsledky se dostavily.
Z médií vím, že jste se snažili zdravotnická zařízení vybavovat nejmodernější přístrojovou technikou. Mohl bys čtenářům přiblížit, co všechno jste zajistili?
Když jsem si přečetl, že KZ chce dosáhnout zisku 100 milionů, tak jsem se nad takovou ambicí nestačil divit. Když jsme museli okamžitě komplexně rekonstruovat jen obě zmíněné „onkologie a nukleárky“ pro záchranu onkologické peče v kraji, tak za tolik peněz byste nepořídili ani jeden lineární urychlovač. V rámci záchranné akce jsme koupili dva nové, pro jeden museli vystavět novou speciální odstíněnou kobku, pořídit nové Spect CT, vybudovat nové ředírny cytostatik a provést další rozsáhlé stavební a rekonstrukční práce, vše cca za 700 milionů pouze v první fázi záchrany. A jako bonus těžce nemocným pacientům nejen zrekonstruovali všechny prostory včetně ambulancí a lůžkových oddělení, ale i novou lékárnu přímo na oddělení. Nakonec jsme ústecké pavilony zateplili a vyměnili okna. Další a další miliony, samozřejmě s přispěním dotací. A pak si přečtu, že jsme peníze „lili do betonu.“ (úsměv)
Mohl bych vzpomínat na zakládání bezmála desítky nových klinik a investic do jejich vybavení včetně pořízení nového robotického operačního systému do jedné z nich za 70 milionů, ke kterému jsme vytvořili i školicí středisko s evropskou akreditací, na nově založené, unikátní oddělení sportovní medicíny v Ústí, na mamograické centrum v Chomutově, na magnetické rezonance do všech nemocnic a desítky kusů obměněné a nově pořízené přístrojové techniky. Nelze všechno vypočítávat, bylo by to únavné, technika to ale byla nesmírně potřebná, někde nahrazovala desítky let starou, polofunkční, zastaralou nebo zcela chybějící.
Spoustu akcí neuvádím, je za nimi přitom práce stovek lidí, které nemohu vyjmenovat, ale kterým dodatečně děkuji, že i přes řadu těžkostí věřili ve smysl vytyčených cílů a investic a plně se oddali spolupráci.
V každé lidské činnosti se vyskytují problémy. Jaký největší jste museli řešit jako KZ?
Bez nadsázky záchrana onkologické péče v Ústeckém kraji doslova „pět minut po dvanácté.“ Bylo to o to horší, že odpor proti ústecké onkologii byl zakotven na nejvyšších místech a odblokování stanovisek ministerstva zdravotnictví, rozptýlení obav neoblomných zástupců odborné společnosti, která měla velký vliv a kladla do cesty splnění finančně velmi náročných podmínek, navíc s realizací v šibeničním čase. Šedivé vlasy mám již dlouho, ale tehdy mi dost šedin přibylo. (úsměv)

Co považuješ za největší úspěch vaší práce?
Krom zachování provozu komplexního onkologického centra v „kraji“ bych mohl vzpomenout na převzetí nemocnic následné péče v Mostě a Ryjicích, které bylo v podstatě zkouškou na následné převzetí dalších nemocnic, které jsme zahájili. Ve všech případech se jedná o náročné akce. Při přebírání nemocnic byla Krajská zdravotní v minulosti vystavena nevybíravým útokům a dehonestaci, čas ale ukázal, že jde o funkční celek, do kterého naopak mají nyní zájem vstoupit další subjekty.
Za úspěch ale považuji především postupnou stabilizaci klíčových zdravotnických oborů napříč nemocnicemi KZ, což samozřejmě přímo souvisí se zlepšením ekonomiky včetně nastartování permanentního růstu mezd zdravotníků, a to i za nepříznivých vnějších okolností.
Není vše v ideálu, ale to nebude nikdy. Důležité je nastavení trendu a získání lidí, zaměstnanců pro jeho podporu. Pak lze rekonstruovat i rozvíjet. Nikdy nikdo nebude plně uspokojen okamžitě, ale musí být přesvědčený, že se s ním, s jeho prací i oborem počítá.
Podařilo se nám nastartovat mohutný rozvoj. Skeptikům jsme ukázali, že lze do nemocnic vrátit provoz dialýz, kdysi z nich pro svou ziskovost vyvedený pod soukromé firmy, rekonstruovat i stavět, realizovat za provozu i tak náročné akce, jakými jsou přestavby a výstavby operačních sálů, ale i práce na výstavbě krajské kardiochirurgie. A tady mám o budoucnost KZ pod novým vedením současně největší obavy.
Co se vám nepovedlo a proč?
Víc nepostoupila realizace některých významných naplánovaných a připravených akcí, které nové vedení KZ zastavilo nebo jsou v ohrožení. Jedná se navíc o záměry, které se rodily v rámci složitého procesu příprav řadu let a bylo pro ně třeba zajistit podporu za situace, kdy mnozí z nejrůznějších důvodů a pohnutek záměr bojkotovali. Doufám, že se povede dostavět fakultu zdravotnických studií a zahájit dostavbu operačních sálů, obojí v ústecké Masarykově nemocnici.
Velké obavy mám ale o vznik kardiochirurgie a bojím se, že riziku úmrtí při přejezdu z Ústeckého kraje do pražských center bude nadále ročně vystaveno dalších 5 až 10 našich spoluobčanů. Ale to už je „hra“ nového vedení KZ a nových „vládců kraje.“
Potenciální klienti v odlehlých oblastech to mají s dostupností lékařské péče složitější. Jak se to vaše akciovka snažila změnit?
V rámci možností a dílčím způsobem tam, kde se povedlo vytvořit podmínky. Příkladem může být celý lékařský dům v horské obci Vejprty, kde město opravuje a udržuje prostory, a KZ je pak „osidluje“ potřebnými odbornými ambulancemi v zádech s okresní nemocnicí v Chomutově.
Krajská zdravotní vznikla sloučením vybraných nemocnic a dnes nemá smysl polemizovat, zda pokrytí odpovídalo daným potřebám. Z mého pohledu rozhodně ne. Krajské zdravotní od počátku chybí systémové napojení na primární lékařskou péči, ta ale byla v době jejího vzniku prakticky celá v rukou soukromých lékařů a již žila svým životem. To samé se dá říct o odborných ambulancích, které jsou logicky ve větších obcích, v těch menších, ekonomicky méně zajímavých pak schází. Velkou chybou bylo faktické rozvrácení sítě poliklinik, fungujících i mimo okresní nemocnice v menších městech. Taková regionálně vybalancovaná síť by se rozhodně hodila nejen KZ a „kraji“ v rámci kultivace zdravotnické koncepce, ale zejména občanům v odlehlejších částech kraje. Obávám se, že existující soukromá zdravotnická zařízení mimo vliv „kraje“ budou zejména v ekonomicky méně zajímavých lokalitách zvládat provoz jen stěží. Důkazem je třeba Lužická nemocnice v Rumburku nebo nejnovější tendence žatecké nemocnice přejít pod KZ.
Některá zdravotní zařízení v Ústeckém kraji jste převedli pod kraj, jiná zůstala v rukou jiných subjektů. Dovedl bys vyjmenovat, jaké jsou rozdíly v poskytování péče například nemocnic pod řízením KZ a.s. a nemocnic v majetku jiných subjektů?
S ukončením činnosti okresních ústavů národního zdraví a se vznikem krajů došlo po roce 1989 k majetkovému přerozdělení zdravotnických zařízení, ale proces nebyl provázen potřebnou reformou a důsledky jsou patrné dodnes. Doplatily na to především krajské samosprávy a s problémy se budou dál potýkat. Ústecký kraj samozřejmě není výjimkou. Nekoncepčnost, roztříštěnost a nedokonalý model financování českého zdravotnictví, spolu s dalšími přidruženými neduhy včetně regionálních disproporcí v pokrytí systémovou zdravotní péčí, se na krajích odkrývá v plné nahotě a subjekty typu a velikosti Krajské zdravotní pak schytávají kritiku ze všech stran, oprávněnost se moc neřeší a nic neřešící politizace je spíš pravidlem. Bez neprovedené státní je jakákoli krajská koncepce zdravotnictví víceméně bezzubá. Kraje se mohou snažit, ale dosažené výsledky budou limitovány jejich omezenými možnostmi i „házením klacků pod nohy“ z nejrůznějších stran sbíhajících se mj. i na nejvyšších úrovních.
Pod komunistickým krajským vedením Krajská zdravotní převzala od kraje stagnující zdravotní přepravní službu s přestárlým vozovým parkem, dvě velké nemocnice následné péče. Bylo nutné připravit převod litoměřické městské nemocnice, koordinovali jsme převzetí rumburské. V rámci možností jsme udržovali i nově zřizovali odborné ambulance mimo naše nemocnice. Převzatá i námi spravovaná zařízení se plně začlenila do chodu KZ s jednoznačnými oboustrannými pozitivními efekty a benefity, a na pochybnosti odpůrců a strašpytlů z nejrůznějších stran nedošlo. Krajskou zdravotní lze dál rozšiřovat směrem k potřebám občanů Ústeckého kraje, mám ale pochybnosti, zda je toho její nové vedení schopno.
Hovoří se často o nedostatku lékařů, sester i ostatního zdravotního personálu. Jaké byly vaše plány na zlepšení a co se vám povedlo či nepovedlo splnit?
Nedostatek zdravotního personálu je letitým problémem, na jehož plnohodnotné řešení je každý jednotlivý poskytovatel zdravotní péče krátký a zatím to na zlepšení situace rozhodně nevypadá. Na druhou stranu je to mnohem lepší, než když jsme KZ převzali. Nemá smysl pouštět se do polemik, co je důvodem. Spíš řeknu, co jsme dělali v rámci našich možností.
Vždy jsme se snažili navyšovat mzdy z prostředků poskytovaných prostřednictvím úhradových vyhlášek určených na zvýšení mezd zdravotníků, a domnívám se, že se nám to dařilo. Krajská zdravotní během našeho vedení – na rozdíl od některých subjektů – nikdy nezadržovala finance určené na odměny a nezlepšovala si jimi jiné oblasti hospodaření. Vždy jsme byli mezi prvními v republice, kteří mzdy navyšovali podle pravidel.
Většina lidí samozřejmě pracuje raději za více než méně peněz, ale ne u všech jsou peníze tím jediným stimulem. Zdravotníci jsou dost specifickou skupinou, kdy řada z nich preferuje také pracovní možnosti a růst, možnosti dalšího vzdělávání a profesního růstu v profesionálních kolektivech, práci s moderními technologiemi a systémy, ale i možnost uplatnění v oblastech vědy a výzkumu včetně aplikovaného. To vše jsou momenty, které jsme vždy měli na paměti a silně je podporovali.
Nemalou pomocí je i Nadační fond Krajské zdravotní, a.s., který koordinuje nejen finanční dary společnosti, ale především již řadu let spravuje rozsáhlý stipendijní fond, resp. zajišťuje stipendia pro studenty, zejména lékařských fakult, ale i ostatního zdravotnického personálu v mnoha specializacích, kteří po ukončení studií nastoupí do nemocnic KZ.
Když jsme KZ převzali, roční stipendijní podpora se pohybovala kolem dvou a půl milionu korun a ročně jsme získali cca 40 studentů. V roce 2020 jsme na stipendia poskytli rekordních osm milionů a získali přes 80 stipendistů. Finanční prostředky, stejně jako v minulých letech, významně přispívají k personální stabilizaci v KZ.
Teď se, Jiří, zeptám na další oříšek. Jak jste řešili zabezpečení služeb prostřednictvím rychlé zdravotní služby? Vím, že kraj má i leteckou záchrannou službu a vybavené sanity přístroji na resuscitaci i jinou okamžitou záchranu. Můžeš čtenářům přiblížit jejich působení?
Mnoho lidí se domnívá, že tzv. „záchranka“ spadá pod KZ, ale tak tomu není. Jedná se o samostatně řízenou organizaci, spadající pod vedení kraje. Záchranná služba má navíc z praktických důvodů regionální sídla zpravidla v areálech nemocnic, což může dojem umocňovat a mnoho lidí také často upoutá vrtulník, přistávající v některé z nemocnic, častěji pak na heliportu té ústecké, kam jsou transportováni pacienti s vážnějšími poraněními nejdřív výtahem na urgentní příjem a dál podle typu poranění, většinou na kliniku traumatologie.
Zdravotníci KZ se záchranáři denně spolupracují a řada lékařů i zdravotního personálu KZ se podílejí na službách záchranky i mimo svůj hlavní pracovní poměr v KZ. Spolupráce je na výborné mezilidské i odborně profesionální oboustranné úrovni. Víc k samotné záchrance by ale jistě řekl její ředitel.
Za našeho vedení ale Krajská zdravotní převzala od „kraje“ zdravotnickou dopravu, resp. tzv. dopravu raněných, nemocných a rodiček s více než 80 zaměstnanci a provedla její rozsáhlou reorganizaci, zásadně obnovila zastaralý vozový park a musela také vybudovat adekvátní zázemí. Jedná se o službu zajišťovanou tzv. bílými sanitami.
Byl jsi ve funkci, když nás zasáhla první vlna koronaviru. Česko se s touto vlnou pandemie vypořádalo obstojně. Začalo se hovořit o vakcinaci a proočkování. Dělali jste v tomto smyslu nějaké přípravy?
Nástup současné pandemie COVID-19 byl řešen v rámci standardizovaných modelů a pandemického plánu, které jsou nastavené a opakovaně vyzkoušené v praxi. Nechci, aby to znělo cynicky, ale současná pandemie, kterou až s dnešním odstupem umíme blíž hodnotit, začala a bylo k ní přistupováno jako k předchozím. Jinak to ani nejde. Jen z poslední doby můžeme zmínit tzv. „nemoc šílených krav“, následovala „ptačí chřipka“, po ní „chřipka prasečí“.
Management KZ a zdravotníci Krajské zdravotní jsou vždy připraveni k okamžité, odborné a vysoce erudované reakci a v případě COVID-19 tomu bylo stejně. Osobně si velmi cením profesionality zdravotníků nejen na odborných pracovištích, kde se věnují pacientům nejvíce postiženým, ale práce zdravotníků na ostatních odděleních, která se musela zapojit ve všech nemocnicích. Vše probíhalo koordinovaně a profesionálně. V obdobných případech přicházejí problémy většinou nikoli zevnitř KZ, ale zpravidla z vnějšku. S COVID-19 tomu nebylo jinak. Na určitou míru chaotičnosti, nejednoznačnosti a zmatků z „centra“ jsme v Česku zvyklí a věřte, že pro zdravotníky to příjemné není, ale jsou to oni, kdo si umí s nadhledem poradit, a za to jim rozhodně patří velké poděkování.
O to víc mě mrzí, když se dočtu o tak nízkých počtech oočkovaných hluboko v druhé vlně. Přijde mi to jako neúcta k práci zdravotníků, kteří už jsou vystaveni ohromnému tlaku velmi dlouhou dobu.
Ze zahraničí jsme se dozvěděli skandální informace, že některé VIP osoby byly přednostně očkovány neprávem. Myslíš si, že by se to mohlo stát i v Ústeckém kraji? Poraď, jak by se daly sehnat seznamy očkovaných v první řadě? Čtenáře by tato informace asi velmi zajímala.
Zde se asi naráží na informace o některých VIP osobách, které byly v Ústeckém kraji údajně oočkovány, aniž by patřily do některé z preferovaných skupin. Osobně žádné přímé informace, natož důkazy, nemám. Ale samozřejmě bych nemluvil pravdu, kdybych řekl, že se takové informace ke mně nedostaly. Ono je tu právě to ale. Nevím, zda se tyto informace zakládají na pravdě, ale jsem-li o něčem přesvědčený, tak o tom, že v Česku se nikdy nic delší dobu neutají a pravdu se dozvíme.
Prozatím bych chtěl smýšlet pozitivně a věřit tomu, že k něčemu takovému nedošlo. Papalášismus a protekcionismus za situace, kdy se někteří z mých starších kolegů osmdesátníků (+) snaží bezúspěšně zaregistrovat k očkování, by takový fakt byl fatálním selháním těch kompetentních. Věřím, že na očkované v „první řadě“ se budou ptát nejen novináři, ale že totéž bude více než zajímat krajské zastupitele.
Osm let náročné práce skončilo. Já sám osobně jsem musel vašich služeb využít a v jednom hovoru se sestrou, která pracovala mimořádně obětavě, jsem si postěžoval, že ne všechny pracují s takovým zápalem jako ona. Řekla mně tenkrát: „Víte, to všechno je v lidech.“ Měla samozřejmě pravdu, platí to ve všech lidských činnostech, a proto bych se ti chtěl zeptat, co bys přál novému vedení v zajišťování zdravotní péče pro občany?
S tou sestřičkou souhlasím, všechno je to v lidech. A práce s lidmi, navíc v tak velkém celku, jakým je Krajská zdravotní, není lehká. Něco o tom vím. (úsměv)
Na hodnocení nového vedení je příliš brzo a nerad bych se snižoval na úroveň, se kterou nové vedení hodnotí práci toho předchozího. Není to můj styl. Místo kritiky, hledání viníků a roztrubování pomluv je mi bližší poprat se s předloženými výzvami, a to bych přál i novému vedení. Těch výzev a problémů je vždy dost na to, aby si člověk vytvářel další. Jen prací a snahou s „tahem na branku“ mohou nám, občanům Ústeckého kraje, dokázat, že krajské zdravotnictví se o nás v případě potřeby bez větších obav postará.
Nejen novému vedení Krajské zdravotní, ale všem spoluobčanům přeji především pevné zdraví a pokud možno, aby zařízení KZ co nejméně potřebovali, a když, tak k plné spokojenosti.

Jiří Kimla

BYL JSEM ZVYKLÝ KAŽDÝ DEN NĚCO ŘEŠIT

Rozhovor Haló novin s někdejším zastupitelem a hejtmanem Ústeckého kraje a starostou Bíliny Oldřichem Bubeníčkem (KSČM)

Už jste si odpočinul poté, co jste na podzim předal všechny kompetence hejtmana Ústeckého kraje svému nástupci Janu Schillerovi z ANO?
Když jsem nastupoval v roce 2012 do funkce hejtmana, tak teprve dva dny po ustavujícím zasedání jsem dostal informaci, že mohu do své kanceláře. Byl jsem nováček a situaci jsem respektoval. V mém případě jsem již tři týdny před ustavujícím zasedáním pozval kolegu Schillera nejen na kávu, ale i na zasedání krizového štábu. Považoval jsem rychlý přechod ve vedení krizového štábu za hlavní úkol v povolebním období. Tady se jednalo o občany našeho kraje v covidové pandemii.
Jinak jsem stačil po odevzdání moci dokončit podzimní práce na zahradě a dostal se do rytmu důchodce. Vstávání jsem posunul o hodinu na půl sedmou, potom jedu pro rohlíky a noviny a potom jdu s vnučkou do školy. A po osmé nastává ten důchodcovský stav, v klidu si přečtu Haló noviny a Sport a potom si sám rozhodnu, co budu dopoledne dělat.
Nemrzí vás, že nejste dále u rozhodování o budoucnosti Ústeckého kraje? Kdybyste byl vedoucím krajské kandidátky KSČM, tak jste nyní s velkou pravděpodobností zvoleným zastupitelem, byť opozičním.
Mrzí, nemrzí… Že nebudu kandidovat, jsem se rozhodl snad rok před volbami. Jen jsem hledal vhodný moment, kdy to oznámím. Byl na mě obrovský tlak od kolegů, sportovních a zájmových organizací i členů jiných stran. Netušil jsem, jak potom vše dopadne…
Po skončení volebního období jsem si musel rychle zvyknout, že již nemám informace. A to hlavně kolem Covidu. Byl jsem zvyklý každý den něco řešit, s někým jednat. Na druhou stranu nyní už nemám tu obrovskou zodpovědnost. Snažil jsem se poctivě sloužit Ústeckému kraji celých osm let. Jeden televizní redaktor, který děla »chuťovky“«, mně řekl: »K vám jsem ani nejezdil, u vás nebyly problémy.« Ale věk se nedá zastavit, je tu řada minimálně o generaci mladších členů strany. Jen musí dostat šanci, nejvíce jich je na Litoměřicku, ale i na Děčínsku, Chomutovsku, Mostecku. Ale šikovné mladé jednotlivce najdeme i na Lounsku, Teplicku a Ústecku. A my máme doma sedmiletou vnučku, to je dnes moje priorita, té se musím věnovat. Kvůli funkci hejtmana a časové náročnosti jí hodně dlužím.
Dvě volební období byli komunisté ve vedení tohoto kraje a po posledních krajských volbách nastal velký sešup počtu mandátů, který všechny překvapil. Už jste si udělal analýzu, proč se to stalo?

Taková porážka samozřejmě budí emoce. Stále si myslím, že dvě volební období jsme odvedli kus poctivé práce ve prospěch občanů celého Ústeckého kraje. Postavili jsme díky Jiřímu Novákovi, bývalému předsedovi představenstva Krajské zdravotní, tuto velkou akciovou společnost na nohy. Stala se z ní velká konkurence fakultních nemocnic v Praze. A hlavně, hospodařila v zisku, na české poměry rarita. Podíl na tom měl i náměstek Stanislav Rybák. Proto mě mrzí, jak urážlivě o Novákovi mluví dnešní předseda představenstva Jindřich Zetek. Co dokázal on, a co Novák? Jak vypadaly krajské silnice před osmi lety a nyní? Obrovský pokrok i v porovnání s jinými kraji. Jak se zvládla autobusová krize, kdy hrozilo, že v kraji nebude nic jezdit. To byla práce náměstka Jaroslava Komínka. Před stávkou řidičů autobusů jsem dvě hodiny jednal s odborovým předákem, nakonec nevyjela jen jediná linka na Šluknovsku. Rekonstruované školy a ústavy sociální péče. Masivní nákup nových sanitních vozů pro Zdravotnickou záchrannou službu. Velké peníze do rozvoje venkova a mládežnického sportu. Ostatně hodnocení provede na krajské konferenci vedoucí kandidát a místopředseda krajského výboru KSČM pro volby Radek Černý.
Osobně si myslím, že volby kopírovaly celostátní politiku. Naše podpora vládě jednoho z nejbohatších mužů v republice přinesla své ovoce. Sice tato vláda provedla řadu sociálních opatření, ale všechnu slávu na sebe stáhnul Andrej Babiš. Na druhou stranu je otázkou, jak dlouho může vláda tisknout peníze jako na běžícím pásu a nemít to podpořeno nějakou hodnotou. Asi jen do podzimních voleb. A bohužel se na tom podílejí svojí podporou naši poslanci.
V Ústeckém kraji nebyla dobře zvolena volební kampaň, to je můj názor. Mysleli jsme si, že občané vše, co se v kraji udělalo, ocení. Ale oni dali na masivní populistickou kampaň ANO, ODS a Pirátů. A vedoucí kandidát kritizoval rozhodnutí vedení kraje. Třeba covidová podpora OSVČ. To také občané nepochopili. Jsou to věci, z kterých se musíme poučit do podzimních voleb. To znamená postavit vedoucího kandidáta, který není spjatý s podporou ANO a ani jím není placený.
Vrátíte se k novinařině, které jste se věnoval do doby, než jste vstoupil do krajské politiky?
Právě novinařina mi ohromně pomohla, když jsem vstoupil do krajské politiky. Jako krajský zpravodaj Haló novin jsem znal kraj nejen podle obcí, ale také hodně lidí. Z Haló novin jsem odešel v roce 2008, kdy jsem byl zvolen předsedou krajského výboru pro výchovu, vzdělávání a zaměstnanost. Tedy výboru ze zákona, ty jsou tři. Již tato volba vyvolala u některých straníků obrovskou nevoli. Byl jsem prý zrádce, kolaborant. Podle nich měla být KSČM jen v opozici a kritizovat.
A k vaší otázce: rád něco napíšu, pokud to bude mít chuť někdo otisknout.
Zůstanete aktivní v politické práci v místě bydliště, tedy v městě Bílina, i v kraji?
V mé Bílině jsem stále členem zastupitelstva. V letech 2015–2018 jsem byl neuvolněným starostou, pobíral jsem jen polovinu odměny, kterou mně dávalo vládní nařízení. A jsem rád, že se řada věcí podařila, hlavně rekonstrukce Mírového náměstí. Na úrovni kraje si myslím, že moje úloha skončila krajskými volbami. Byl jsem členem zastupitelstva od roku 2004, od roku 2006 jsem byl předsedou krajského výboru KSČM až do jara minulého roku.
Práci v KSČM jste věnoval mnoho své energie, svých zkušeností a své jméno. Jak jí pomůžete v době, která pro ni není momentálně příznivá?
S komunistickou stranou jsem spojil svůj život v dobách dobrých i zlých. Od roku 1991 jsem byl předsedou OV KSČM v Teplicích, to byla jiná doba než dnes. Před několika lety jsem předal post podstatně mladšímu Tomáši Zíkovi. Rád pomohu, to jsem slíbil i dnešnímu předsedovi krajského výboru Jaroslavu Komínkovi.
Kraj, ve kterém žijete, má bohužel vyloučené lokality. Můžete je vyjmenovat? Jak v nich lidé žijí?
Já sice pocházím z krásných východních Čech, z Ústí nad Orlicí, ale v Bílině žiji od roku 1975. Stále na stejném sídlišti. Od roku 1990 jsem i členem zastupitelstva a od roku 1993 jsem byl i členem rady města.
Ano, jedním obrovským problémem jsou vyloučené lokality. Jedná se o kauzu od devadesátých let. V Bílině to znamená nejstarší Panelové sídliště. Ale v Ústeckém kraji jsou mnohem horší lokality. Najdeme je v Jiříkově, Šluknově, Ústí nad Labem, Krupce, Mostě, Litvínově a dalších městech. Bohužel nejde všechny vyjmenovat. Největší problém vidím v tom, že toto se týká pěti okresů našeho kraje, části Moravskoslezského kraje a Sokolovska. Kdo v nich nikdy nebyl, těžko si je dokáže představit. A různé výbory parlamentu, které do Ústí, Janova nebo Mostu přijely, byly rády, že zase rychle vypadly.
Jednou jsem byl s premiérem Babišem ve Sklářské ulici v krajském městě a on si jen tak pro sebe říkal »to jsem ještě v životě neviděl«. V paneláku vlály z oken hadry a folie, žádné sklo, okolo tuny odpadků, ve kterých si hrály děti. Byl jsem v sídlišti v Janově, část Litvínova. V paneláku několik bytů ještě obydlených, u řady chyběly dveře, vevnitř obrovský nepořádek. A opět, žily zde děti. A viděl jsem těchto lokalit mnohem více.
S vyloučenými lokalitami se pojí pojem, který nezní pěkně: nepřizpůsobiví. Jak je definujete vy? Není to příkré, urážlivé? Někdo to může vnímat i rasisticky.
Ano, pro ty, kteří zde nikdy nebyli, to zní opravdu odpudivě. Ale jsme u toho, co jsem již říkal. Nejdříve se kritik musí přijet podívat. Uvidí domy, kde se nájemníci nenamáhají vynášet odpad, ale sypou ho z oken. Uvidí vysmáté chlapíky, pro které slovo práce je pojem, který neznají. Když se zrušila povinnost pracovat, řada to pochopila stylem »oni se o nás postarají«. A také se starají dodnes. Před vypuknutím koronavirové krize bylo pomalu na všech firmách v kraji »přijmeme, přijmeme…«. A to od nekvalifikovaných až po vysokoškoláky. Je sice více než 30 let od převratu, ale stále tvrdím, že toto není problém starousedlíků.
Osobně se s mnoha »Romáky« znám, zdravíme se. Vážím si těch, co pracují u Technických služeb města Bíliny. Když jsem v sedmdesátých letech pracoval ve sklárně v Řetenicích, byla zde řada Cikánů, oni se za to nestyděli. Počátkem osmdesátých jsem byl mistrem v balírně. Na směně v podstatě pracovali samí Cikáni. A vycházeli jsme výborně, takovým předákem byl Laďa Kirvel, vše jsme řešili bez problémů. Stalo se, že někdo nepřišel na noční, většinou přijeli příbuzní ze Slovenska. Pokud se slušně omluvil, jednou to mohl nadělat. Pokud to bylo v měsíci podruhé, bylo to Áčko. Proto dnes vidím problém v tom, že se u nepřizpůsobivých jedná v drtivé většině o lidi, kteří k nám přišli z okolí Prahy, středních Čech a ze Slovenska. Kolem Prahy bylo potřeba uvolnit lukrativní byty, a v našem kraji byly levné. Tady vidím moment, kdy bezhlavým prodejem bytů si města sama zadělala na budoucí problém.
Jedná se i o Bílinu. My, KSČM, jsme jako silná opozice v devadesátých letech hodně prosadili, ale u prodeje bytů jsme vždy prohráli. Město mělo asi 4200 bytů, navrhovali jsme, aby třetina byla obecních, třetina družstevních a třetina se prodala. Prodalo se téměř vše. Město později dostalo ještě dva paneláky od šachty, tak máme nyní asi 400 bytů. Jinak dodnes přicházejí celé rodiny, pro které bydlení v panelovém domě je nadlidský výkon. A pokud ze zdevastovaných bytů odejdou, přijdou další, kteří mají ještě nižší nároky.
Dám vám jiný příklad: Co má dělat učitelka ve škole, když se objeví dítě, které mluví pouze maďarsky? Jedná se o mnoho dětí a to vidím jako tragédii pro budoucnost. Ovšem pokud majitel bytu souhlasí, město musí nové nájemníky přihlásit.
Je jasné, že problémů těchto lokalit je mnoho. Co se podařilo a co se pořád nedaří?
Můj názor je stále stejný, řešení problému není v silách obcí ani kraje. To se musí řešit od vlády a parlamentu. A znovu jsme u stejné otázky: Je vůle to řešit, když se problém týká cca deseti, dvanácti okresů v republice? Když nastupovala ministryně Maláčová, byla u nás v kraji. Ukázali jsme jí řadu problémových míst a také řekli řadu doporučení. Pamatuji na to jednoduché – zaveďte zpět hygienický výměr na byt, tedy na kolik metrů může být přihlášeno kolik lidí. Dodnes nebylo schváleno nic.
Myslím, že jsme s kolegou prvním náměstkem Martinem Klikou a později radním Miroslavem Andrtem měli obrovskou snahu. Řada věcí byla navrhována přes sociální komisi Asociace krajů, ale výsledek žádný. A s příchodem koronaviru šly tyto problémy stranou úplně. Musí se udělat jeden radikální řez pro začátek. Ti, co po generace nepracují, nemohou mít stejnou sociální pomoc jako pracující s nízkými příjmy.
Zajímají mě zejména děti z těchto lokalit, protože mladá generace by měla dostat šanci žít lépe, než by jí to umožnily podmínky, z nichž pochází. Jak se pracuje ve vašem kraji s dětmi z vyloučených lokalit?
To je další obrovský problém. Dětem se může pomáhat ve škole, po škole, ale jinak žijí stále ve stejném prostředí a to je doslova ničí. Je to často vidět u nultých ročníků. Při příchodu do školy děti neznají pastelky, ubrousek, kartáček na zuby a často ani toaletní papír. Učitelky odvedou obrovskou práci, ale přijdou vánoční prázdniny a mohou začít znovu.
Pomáhají různé neziskové organizace. Vždy jsem při různých akcích a jednání s romskými iniciativami zdůrazňoval, že vzdělání je základ. Ne jenom »nějak« dochodit základní školu, ale mít alespoň výuční list. Každý není Einstein, ale může mít šikovné ruce a může z něho být výborný řemeslník. Pokud toto nebudou mít zájem sami rodiče změnit, tak budou i další generace na okraji společnosti. Bude bujet obchod s chudobou, drogy, kriminalita a následné exekuce. Je tragédie, když vám kluk, který vychází základní školu, řekne, že se těší, až bude na pracáku, protože je ráno doma jediný, kdo musí vstávat.
Jak prožívají děti ve vyloučených lokalitách distanční výuku? Mají vybavení? Například spolek Women for Women poskytl notebooky 17 žákům ze ZŠ Neštěmická v Ústí nad Labem.
Opět jsme u toho, dokázat si představit, jak se žije ve vyloučené lokalitě. Pokud tam neteče teplá voda, případně nejde elektřina, asi se nepoužívají ani počítače. Ale vážně, většina rodičů z těchto lokalit nemá ani ponětí, co je nějaká distanční výuka. A pokud je vše zavřené, tak nemohou pomáhat ani různé spolky, kde se děti alespoň něco naučily odpoledne.
S organizací Women for Women Ústecký kraj spolupracoval ohledně obědů do škol pro děti ze sociálně znevýhodněného prostředí. Doufám, že v tom kraj pokračuje i nadále. A pokud chcete čísla, je to otázka pro jiné politiky a úředníky. Jako předseda krizového štábu jsem devět měsíců makal hlavně na koronaviru, abychom to v Ústeckém kraji zvládli. A velice si vážím ocenění od generálního ředitele Hasičského záchranného sboru generála Ryby, že se nám to za mého působení povedlo.
Jak hodnotíte práci agentur a neziskovek, které se ve vašem kraji snaží pomáhat?
Neziskových organizací, které v našem kraji pracují, je hodně. Určitě podrobně by o tom mohli hovořit bývalí radní Radek Belej a Miroslav Andrt. S některými jsem se setkal osobně, o práci jiných jsem slyšel na jednání rady. Většinou se jedná o lidi, kteří dělají něco navíc a hlavně to dělají pro někoho. Na druhou stranu je otázkou, jak je jejich pomoc vnímána. Tedy, zda je zájem spolupracovat, nebo jenom čekat na výhody. Většinou s těmito organizacemi spolupracují jednotlivá města bez ohledu, zda s nimi spolupracuje také kraj.
V bývalém klášteře v Jiříkově působí od roku 2012 Schrödingerův institut, který zřizuje Biskupství litoměřické. Ovšem parta nadšenců nejdříve musela klášter rekonstruovat, aby mohl sloužit svému účelu. Při návštěvě se starostou Michalem Majákem jsem mohl hovořit nejen s dětmi, ale i s vedením institutu. Jsou to otřesné příběhy. Třeba bylo kuchyni z počátku divné, že děti nechtěly špagety. Potom zjistili, že v osadě se v kotli vařily těstoviny a na to děti dostaly kečup. Teplé jídlo na den. Ženy přivedly děti do institutu, po vyspání z opice přišli jejich muži a ženy zbili, že nechtějí, aby sem děti dávaly. Postupně se situace zlepšila a institut slouží potřebným.
V nedalekém Šluknově působí Oblastní charita. Pomáhá stejně potřebným, vede ji ředitelka Evelin Maria Habel, Němka, která pomáhá sociálně slabým v Čechách. Kraj charitě věnoval nevyužívaný internát, který pomohl rozšířit okruh činnosti. Duchovním otcem celé pomoci je arciděkan Pavel Procházka, který intenzivně podporuje charitu z vlastních prostředků. V Dolním Podluží najdeme Domov sv. Vincenta de Paula. S manželkou s ním řadu let spolupracujeme a snažíme se pomáhat. Kolektiv pod vedením Hany Venturové se stará o mentálně postižené ženy s dětmi. Kdyby nefungoval, ženy by skončily pod mostem a děti v dětském domově. To jsou jen tři ukázky lidí ze Šluknovského výběžku, kteří umí pomoci druhému. Ale takových lidí je v kraji mnohem více.
V Mostě-Chanově je Dům romské kultury, o. p. s. Tady již léta odvádí obrovský kus práce šéf společnosti Martin Nebesář. S ním jsem se seznámil ještě jako novinář. Mezi řadou činností se jedná o rekvalifikační kurzy, nízkoprahové zařízení nebo obecně prospěšné práce. A nakonec i objekt, kde působí, si Romové sami rekonstruovali v rámci rekvalifikací. V Trmicích u krajského města najdeme sdružení Romano Jasnica, které má řadu poboček po kraji. Má registrované čtyři druhy sociálních služeb a úzce s nimi spolupracoval zastupitel Pavel Vodseďálek.
Jsou občané z těchto lokalit zapojeni do správy svých měst, do zajištění bezpečnosti, čistoty? Pracují třeba jako strážníci, učitelé či sociální pracovníci?
Pokusů zapojit občany vyloučených lokalit bylo mnoho. Asi nejvíce v mosteckém Chanově. Jsou různé menší firmy, které zaměstnávají Romy na nekvalifikovanou práci. U městských policií je najdeme jako asistenty prevence kriminality. V Bílině jsem tuto službu zavedl v době mého starostování s ředitelem městské policie Petrem Kollárem. A myslím, že se osvědčila. Ovšem přímo na strážníka je již problém, potřebuje maturitu a čistý trestní rejstřík. Romy najdeme i v sociálních službách či na sociálních odborech měst. Ovšem v poměru k počtu je to jen mizivé procento.
Základem důstojnosti člověka je práce. Mají lidé ve vyloučených lokalitách v Ústeckém kraji možnost pracovních příležitostí?
O tomto problému jsem již hovořil. A na úřadech práce o tom také vědí svoje. Až do vypuknutí koronavirové krize byl nedostatek pracovníků snad ve všech firmách v kraji. A potřeba byla i nekvalifikovaná síla na zapracování. Na druhou stranu je tato skupina obyvatel často zatížena exekucemi. A ne jednou, ale několika. Pokud pracují, jsou jim dluhy strhávány, pokud berou sociální dávky, nikdo jim na ně nesáhne. Berou si půjčky, ani nevědí, co podpisují, vidí jen peníze. Splácení potom vytloukají další půjčkou. A ze začarovaného kruhu již není úniku. Vezměte jen reklamy v televizi, vše je super výhodné, ale že se musí půjčka také splatit, o tom ani slovo…
Jako hejtman jste od brzkého jara 2020 řešil nástup Covidu. Tušil jste tehdy, jak se tato pandemie rozšíří? Udělal kraj za vašeho řízení vše, co mohl, aby se následky minimalizovaly
V našem kraji jsme měli prvního pozitivního v republice, když si to celá skupina přivezla z Itálie. Od počátku jsme byli krok před váhající vládou. Začátek krize řešila bezpečnostní rada kraje již 28. února 2020. Vydali jsme zákaz návštěv v sociálních zařízeních, domovech důchodců a našich nemocnicích. K tomu jsme vyzvali i další zřizovatele. Vyzvali jsme ředitele škol, aby již nejezdili na školní zájezdy do Itálie a Rakouska. Měli jsme rozjednané dodávky ochranných pomůcek od místních výrobců, ale to nám již vláda zakázala. Potom jsme na žádost ministra vnitra provedli zákrok v Lovosicích, a tím jsme na tu dobu získali velké množství roušek a respirátorů. Proto jsme mohli vybavit i dopravce, dětské domovy.
Samozřejmě nikdo nevěděl, co bude. Média denně chrlila zprávy o tisících mrtvých po celé Evropě. V informacích z centra byl chaos. Situace se zlepšila po ustavení Ústředního krizového štábu, celé řízení dostalo určitou linii. U nás fungoval krizový štáb již od 4. března a pracoval výborně. Velké poděkování všem, kdo se na jeho práci podíleli. V kraji nám hodně pomohly chemičky Spolchemie a Enaspol, které nám dodaly první desítky litrů dezinfekce. Všechny ochranné pomůcky, co přivezli hasiči, se na krajském úřadu třídily a počítaly. Správa a údržba silnic na svých provozech zřídila výdejní místa. Sem se vozily již přesné počty z krajského úřadu. Organizace nemusely jezdit až do krajského města.
Po letním uklidnění přišla ještě horší druhá vlna. A tady se chaotická rozhodnutí premiéra a ministrů projevovala ještě více. Mám naprosto čisté svědomí, jak jsme předali krizový štáb a co jsme v rámci možností udělali. Dnes mám informace jen z médií a již se nedivím nespokojenosti lidí. Když se zhoršuje situace, tak rozvolňujeme, když se začne trochu lepšit, tak se hrozí zpřísněním. Mluvíme o očkování, nejdříve nemáme vakcínu, potom zjistíme, že nemáme jehly a stříkačky. Kolik lidí je očkovaných v Izraeli a kolik u nás? Vláda stále zasedá a kde jsou výsledky? Vše řídí premiér s ohledem na volby, nejdříve preference a potom opatření. Ale on je očkovaný. Rád bych se nechal očkovat také.
                                                 Monika HOŘENÍ

VZPOMÍNKA NA Ing. JAROMÍRA KOHLÍČKA, CSc.

Dnes vyšla v Halo novinách vzpomínka Spolku historie Chlumecka  na Jaromíra Kohlíčka 

Na OV KSČM Teplice dnes přišlo další vydání Hraničáře, dvouměčníku Klubu českého pohraničí. I zde byla vzpomínka na vlastence Jaromíra Kohlíčka. 

Za vzpomínky děkujeme

DÁLNIČNÍ ZNÁMKY

Přesto, že je systém nákupu nových elektronických dálničních známek jednoduchý, při jejich pořizování mohou vznikat chyby. Nejjednodušší je proto pořídit si je v předstihu. Motoristé si tak vše v klidu mohou zkontrolovat a případné chyby opravit.

Nejjednodušším a nejvyhledávanějším způsobem je nákup elektronické dálniční známky v e-shopu.  Prodá se v něm kolem 80 % nákupů.  Od loňského prosince si v něm kopilo e-známku 308 808 lidí.  V drtivé většině se jednalo o roční poplatek (281 165).

Z nákupů na e-shopu je přibližně polovina uskutečněna z mobilních telefonů a polovina z počítače. Při nákupu v e-shopu lidé občas zadají špatně svoji SPZ nebo e-mail.

Pokud si nastaví začátek platnosti e-známky ihned, není bohužel možné chyby opravit.  Doporučuje se tedy koupit známku alespoň s několikadenním předstihem platnosti.

V tom případě mají motoristé čas vše v klidu zkontrolovat a případně opravit.

 

Na co si dát pozor při nákupu dálniční známky?

 

  1. Nové roční dálniční známky už neplatí kalendářní rok, ale libovolných 365 dní. Pokud tedy nepotřebuji známku hned od 1.2., kdy končí platnost starých ročních kupónů, mohu si známku koupit třeba až na jaře před prvním výjezdem na dálnici. 
  2. Bez ohledu na prodejní kanál (e-shop, pošty nebo EuroOil) je nejlepší kupovat e-známku s alespoň několikadenním předstihem; vyhnu se tak případným problémům se špatně zadanými údaji. 
  3. Pokud chci platit bankovním převodem, nemohu nastavit platnost známky ihned, ale až 5 dní  od zadání úhrady (např. 13.1. zadám příkaz k platbě, začátek e-známky nastavím od 18.1.). 
  4. Jestliže nakupuji e-známku na pobočce České pošty nebo EuroOilu, musím si zadané údaje zkontrolovat přímo na místě! Opravit je mohu pouze do 15 minut na stejné pobočce, jinak už při okamžité platnosti nejsou změny možné. 
  5. Když si e-známku pořídím v e-shopu a nastavím její platnost ihned, nejsou možné úpravy SPZ. Musím ji proto zadat správně. Správně musím zadat i e-mailovou adresu, jinak mi nemůže přijít Potvrzení o úhradě.

K 11. lednu se prodalo celkem 373 743 elektronických dálničních známek za více než 518 milionů korun. Na pobočkách České pošty to bylo 43 056 kusů, na čerpacích stanicích EuroOil 20 487 a prostřednictvím samoobslužných kiosků 1 392 kusů.

 

 

MINIMÁLNÍ A ZARUČENÁ MZDA V ROCE 2021

Minimální mzda roste už několik let v kuse a s ní i mzda zaručená. Minimální mzda se v roce 2021 zvýší o 600 korun. Spolu s ní roste také zaručená mzda pro jednotlivé skupiny prací. Díky tomu se změna dotkne mnohem širšího okruhu profesí.

Minimální mzda
Nejmenší možná odměna za práci v pracovním poměru, stejně jako v roce 2020, vzroste.
Od 1. ledna 2021 činí minimální mzda 15.200,- Kč.
S tím vzrostla také minimální hodinová mzda, která se používá v případě dohod mimo pracovní poměr. Nově bude 90,50 Kč za hodinu.
Zaměstnavatelé požadovali nechat stejnou výši minimální mzdy jako v roce 2020, odbory chtěly růst o 1.400,- Kč. Nakonec došlo ke kompromisu a minimální mzda se navýšila jen o šest stovek.

Zaručená mzda
Od minimální mzdy se odvíjí výpočet dalšího typu mzdy, takzvané zaručené mzdy.
Ta se týká lidí, kteří nejsou vázáni kolektivní smlouvou a u zaměstnanců ve veřejných službách a správě. Zaručená mzda je chrání před příliš nízkými mzdami.
Díky ní totiž nemohou někteří zaměstnanci dostávat menší mzdu, než na jakou mají podle náročnosti práce nárok.

Jednotlivá zaměstnání se řadí podle složitosti, odpovědnosti a náročnosti do osmi skupin. Pro každou z nich ministerstvo práce a sociálních věcí každý rok stanovuje příslušnou nejnižší úroveň zaručené mzdy v hodinové a měsíční formě, stejně jako u minimální mzdy.

Příklady zaměstnání pro jednotlivé skupiny:

Skupina 1:
– Pomocník v kuchyni, uklízečka, nosič zavazadel
Skupina 2:
– Pokojská, trafikant, asfaltér
Skupina 3:
– Zedník, barman, kadeřnice
Skupina 4:
– Průvodce s tlumočením, kuchař specialista
Skupina 5:
– Řidič autobusů, porodní asistentka, učitelka ve školce
Skupina 6:
– Obchodní referent, speciální pedagog, samostatný projektant rozsáhlých a náročných staveb
Skupina 7:
– Finanční expert, lékař
Skupina 8:
– Odborník na finanční a obchodní strategii organizací, makléř na finančním a kapitálovém trhu

Nejen vyšší školkovné
Od výše minimální mzdy se odvíjejí také další zákony, které se přímo týkají toho, kolik peněz lidem zůstane v peněžence.

Mění se například platba pojistného na zdravotní pojištění u lidí bez zdanitelných příjmů.
V roce 2020 činila 1.971,- Kč, od nového roku se zvyšuje na 2.052,- Kč.
Zvýšilo se také takzvané školkovné neboli sleva na dani, kterou může využít jeden z rodičů při umístění dítěte v předškolním zařízení. Částka je stejná jako minimální mzda, tedy 15.200,- Kč.

Mění se rovněž hranice příjmů, které musí člověk dosáhnout, aby měl nárok na výplatu daňového bonusu na dítě.
Podle zákona musí žadatel dosáhnout alespoň šestinásobku minimální mzdy, v roce 2021 tedy 91.200,- Kč.

Zároveň pro získání nároku na měsíční daňový bonus platí, že měsíční výdělek musí být alespoň polovina minimální mzdy. Což znamená alespoň 7.600,- Kč. Poté vzniká na bonus nárok.

Výše minimální mzdy ovlivňuje rovněž povinnost zdaňovat důchody a penze.
Pokud penzista bere ročně méně než 36násobek minimální mzdy, nemusí se o danění své penze starat. V roce 2021 půjde o sumu 547.200,- Kč.
Tak vysoké důchody jsou ale v Česku velice ojedinělé, (měsíčně takový důchod činí 45.600,- Kč).

Poslední návaznost se týká klientů úřadu práce
Ti si podle pravidel mohou přivydělat polovinu minimální mzdy, aniž by to z pohledu úřadu práce ovlivnilo jejich status. Při minimální mzdě 15.200,- Kč stoupá částka na 7.600,- Kč. Pokud už jim úřad nevyplácí podporu v nezaměstnanosti.

POSLEDNÍ ROZLOUČENÍ S JAROMÍREM KOHLÍČKEM

V pátek dopoledne jsme se ve smuteční obřadní síni v Bystřanech-Proseticích naposledy rozloučili se soudruhem inženýrem Jaromírem KOHLÍČKEM, kandidátem věd. Mezi prvními přišla uctít jeho památku poslankyně EP Kateřina Konečná se zástupcem frakce GUE/NGL. Památce zesnulého se přišli poklonit i primátor města Teplice a senátor Hynek Hanza, senátor Jaroslav Doubrava, poslankyně Hana Aulická-Jírovcová, historik Josef Skála, emeritní hejtman Oldřich Bubeníček, místostarostové Oseka Jiří Hlinka či Litvínova Erika Sedláčková, zástupci stranických organizací z okresu v čele s předsedou Tomášem Zíkou, kraje i dalších míst, se kterými měl Jaromír Kohlíček velmi dobré vztahy. Ty měl i se spolky a sdruženími, kteří se rovněž přišli poklonit jeho památce. Jménem KSČM nad rakví promluvil místopředseda KSČM Václav Ort. V předsálí mohli účastníci pohřbu podepsat kondolenční listiny, které budou předány rodině. (JH)

ZEMŘEL JAROMÍR KOHLÍČEK

převzato z Haló novin 8. 12. 2020

Po dlouhé těžké nemoci zemřel v neděli 6. prosince ve věku 67 let Ing. Jaromír Kohlíček, CSc., někdejší europoslanec a poslanec Poslanecké sněmovny PČR. Byl členem ÚV KSČM, předsedou Městského výboru KSČM Teplice, zastupitelem Ústeckého kraje a města Teplice. Komunistické, antifašistické a vlastenecké hnutí v něm ztrácejí významnou osobnost.

»Dovolte mi vyjádřit upřímnou soustrast rodině, přátelům, známým i spolupracovníkům u příležitosti úmrtí Jaromíra Kohlíčka. Zachovejme si ve své mysli vzpomínku na přátelského a velmi pracovitého člověka. Vzpomínejme s úctou,« uvedla Miloslava Vostrá, předsedkyně rozpočtového výboru Poslanecké sněmovny.

»Jak na Teplicku, které bylo jeho srdeční záležitostí, tak v KSČM na něho budeme vzpomínat jen v dobrém. Je to velká škoda, že nás opustil, a v takovém věku. Byl to velký sportovec a optimista,« reagoval na Kohlíčkovo úmrtí bývalý hejtman Ústeckého kraje Oldřich Bubeníček

Jaromír Kohlíček byl ve své původní profesi ředitelem sklárny (absolvoval Vysokou školu chemicko-technologickou) a společenské změny po listopadu 1989 ho nasměrovaly do politiky. V letech 1998-2004 působil jako poslanec Poslanecké sněmovny. V roce 2004 byl zvolen europoslancem, pracoval ve výboru pro dopravu a turistiku. Členem Evropského parlamentu byl – s dvouletou přestávkou – do roku 2019. V roce 2014 totiž mandát neobhájil, ale po úmrtí kolegy europoslance Miloslava Ransdorfa jej nahradil a dokončil jeho volební období.

Byl »fajn chlap«

Souběžně s těmito funkcemi byl Jaromír Kohlíček aktivní ve veřejném životě a politické práci v České republice. Byl znám tím, že spolupracoval s bezpočtem spolků a organizací, neodmítal jejich pozvání na besedy, přednášky, semináře a konference, ani na sportovní akce. Měl rád cyklistiku, turistiku a také se angažoval v klubech vojenské historie. Pracoval intenzivně na spolupráci s německými sousedy, bojoval za záchranu kultury a jazyka Lužických Srbů. Při této práci zúročil své skvělé znalosti němčiny, často na akcích zaskakoval jako tlumočník.

Jako bojovník za odzbrojení se účastnil bojů proti americkému radaru v Brdech, mírových Velikonočních pochodů německé levice, jezdil na berlínské manifestace k výročí zavraždění Rosy Luxemburgové a Karla Liebknechta, účastnil se antifašistických manifestací v Drážďanech. Propagoval mírový odkaz pražské rodačky Berthy von Suttnerové, o níž často hovořil i při svých zahraničních cestách. Žel, na vydání nového překladu Suttnerové knihy Složte zbraně! se již nestihl podílet.

Kohlíček spolupracoval s organizacemi sdružujícími antifašisty, neboť obhajoba historické pravdy vážící se k výsledkům a průběhu druhé světové války a k českým dějinám pro něho byla samozřejmostí, a činil tak doma i v zahraničí. Právě jako »pracovitého, obětavého člověka, kolegu, kamaráda, velkého vlastence, který všem obětavě pomáhal, nezlomného bojovníka za historickou pravdu, člověka oddaného životu, rodině a společnosti za pravdu, život v míru a poctivé práci« jej vylíčili v kondolenci předseda a místopředsedové Národní rady KČP Gustav Janáček, Jaroslav Hudec a Marie Hanischová.

»S velikou bolestí v srdci jsem přijal další smutnou zprávu v závěru letošního blbého roku – tentokrát o odchodu vzácného přítele a velkého podporovatele našeho sdružení. Určitě mohu s čistým svědomím za všechny členy trochu lidově vzkázat: Jaromíre, zůstáváš stále s námi, seš fajn chlap!« uvedl předseda Vlasteneckého sdružení antifašistů ČR Zbyšek Kupský.

Muž širokého rozhledu

Přestože byl zorientovaný v širokém rejstříku otázek a témat, mainstreamová média ho míjela. »Měl velice široký rozhled, uměl se ve světě pohybovat. Ostatně ovládal několik světových jazyků,« zavzpomínal historik Emil Voráček, který připomněl i Kohlíčkovu aktivní spolupráci s německou nadací Rosa Luxemburg Stiftung, jejichž konferencí k historickým otázkám v Berlíně se společně účastnili. Europoslancem nebyl papírově, měl mezinárodní přesah, dodal Voráček.

»Skvělý průmyslový manažer a rytíř bez bázně a hany v politice. S panoramatickým rozhledem a darem rozrážet bariéry i v pěti cizích jazycích.« Tak si bude Jaromíra Kohlíčka pamatovat publicista a historik, někdejší místopředseda ÚV KSČM Josef Skála»Tohle vše ztrácíme v Jardovi Kohlíčkovi. Kamarádovi, na nějž bylo absolutní spolehnutí.«

Skokan

Jaromír Kohlíček byl v letošních říjnových krajských volbách zvolen do Zastupitelstva Ústeckého kraje, slib na ustavujícím zasedání již nestihl. »Jsem v našem kraji jedním ze ‚skokanů‘, který je zvolen. To je snad jediná radost, kterou mám z těchto voleb,« přiznal v rozhovoru pro náš list, který poskytl ještě po krajských volbách. Jeho místo zaujme další zvolený zastupitel Tomáš Zíka. »Moc mě mrzí, že získám mandát zastupitele Ústeckého kraje za těchto smutných okolností,« svěřil se Haló novinám.

Jaromír Kohlíček byl optimistou do poslední chvíle. V polovině listopadu autorce těchto řádků napsal, že nepatrně cvičí, má povolený notebook a »tělo zatím funguje, hlava také«. Připouštěl, že se léčit bude dlouho, ale že »to rozcvičí«…

(mh)

 

OSOBNÍ NÁZOR NA SITUACI KSČM V LISTOPADU 2020

Ing. Lubomír VACEK, CSc.

dlouholetý předseda Klubu společenských věd, sociolog

Jedna z nejúspěšnějších komunistických stran světa – KSČ/KSČM se v posledních letech posunula na okraj politického dění české společnosti.

Ztratila statisíce členů, více jak milion sympatizantů, její zastoupení ve Sněmovně PČR kleslo na minimum (za sto let nikdy neměla pod 10 %). Přišla o důvěru velké části české populace. Vliv strany na vývoj společenského dění je minimální.  Pozice ve vedení státu drží jen posledními silami.

Přes dílčí úspěchy v parlamentní politice, a v některých místech působení komunistů, je postavení KSČM téměř zanedbatelné. Ani úspěch v krajských volbách 2012 (díky komunistům v krajích), ani částečné pozitivní výsledky v centru (podpora některých zákonů sociálního charakteru, podpora zvýšení mezd, důchodů, udržení majetku v rukou státu) nemohou vyrovnat celkový propad KSČM.

Nejhorším důsledkem stavu a vývoje je neschopnost řešit nastalou situaciPříčin negativního posunu, propadu je více.

Jsou to určitě objektivní příčiny:

  • stav a nepříznivý vývoj mezinárodního komunistického hnutí, zejména v Evropě,
  • změny uvnitř české společnosti – v sociální, názorové, politické struktuře, rozsáhlé proměny společenských hodnot.

Subjektivní příčiny vycházející zevnitř subjektu, tedy z komunistické strany.

  • Spočívají především v zaměření, orientaci vedení, řízení, a organizaci subjektu. Jde o chyby vedení strany – zásadní i dílčí. Prokazatelně zejména v posledních 15 letech.
  • Jde o zásadní problémy společnosti a státu, které často byly v centru pozornosti KSČM, avšak bez podstatného ovlivnění jejich realizace (dopady privatizace, OKD, korupce, předání ohromného majetku do zahraničí, ekonomické kauzy…).
  • Jde o strategicko-politické zaměření strany často správně vyjádřené i na sjezdech strany, avšak nerealizované. Příkladem je usnesení IX. sjezdu v roce 2016 a jím 9 stanovených priorit pro další vývoj.
  • Závažné chronické podcenění ideologické práce (zrušení internetového vysílání Radia a ČT Futura, podcenění teoretické práce, ponechání politického vzdělávání na aktivitě krajů a ZO, absence tlaku na antikomunistické aktivity – vedené především v ČT…)
  • Nedostatečná pozornost vysvětlování historických souvislostí vývoje, zejména vyvracení lží a nepravd o působení strany a téměř žádné prezentování úspěchů 40 let KSČM.
  • Mimořádně závažnou chybou činnosti strany byla a je velmi malá podpora mladé generace komunistů a jen okrajová spolupráce s organizacemi mládeže. Strana nemá potřebnou generační zálohu.
  • Konkrétních vad v práci strany bylo a je až příliš (nevyužití zkušeností a práce komunistů např. v Ústeckém kraji, ne vždy opodstatněné finanční výdaje, hanebná kauza Mrencová …).

V souhrnu nejde jen o jednotlivé konkrétní nedostatky, ale o systémové chyby ve vedení strany.  

Reakce a odezvy, snahy o řešení, signály.

V průběhu let jsem se seznámil se stovkami kritických připomínek k nastalé situaci ze ZO KSČM, OV KSČM a od jednotlivých členů.

A nejen to. Od devadesátých let upozorňovala řada odborníků (ze všech oborů společenských věd) na situaci a nedostatky ve straně a v levicovém hnutí.

Klub společenských věd uskutečnil tři desítky sociologických výzkumů k postavení KSČM. Bylo zpracováno a předáno několik studií a analýz k situaci ve straně. Vedoucím orgánům strany byly poskytnuty desítky, ne-li stovky informací, návrhů a podnětů k usměrnění politiky strany. Zazněly kritické názory z různých seminářů a konferencí, i na sjezdech KSČM. Na nedostatky ve straně upozorňoval téměř soustavně celý kolektiv Centra strategických a teoretických studií (dříve TAP).

V roce 2005 byl zpracován a předložen s. Ivo Látalem materiál (33 stran) s názvem „Náměty pro zdokonalení propagandy (zviditelnění) KSČM“, později byla předána vedení strany studie o morálně politické situaci ve společnosti a ve straně. V dalších letech počet a kvalita odborných posudků a analýz ještě vzrostla.

Jen připomenu, že na všechny tyto nedostatečnosti i na jejich řešení, včetně nutnosti odchodu V. Filipa, mě před 5 až 10 lety v mnoha osobních rozhovorech upozorňoval Miloslav Ransdorf.

Vše zůstalo v podstatě bez odezvy vedoucích orgánů KSČM, bez reakce na připomínky i silného kalibru. Až na jednotlivce z vedení strany (lze je vyjmenovat) se jimi nikdo nezabýval.

Zodpovědnost

Na základě těchto zkušeností a dosavadní praxe a vzhledem ke stávající situaci, rok před sněmovními volbami, nutno vyvodit pro budoucí vývoj strany závěry.

Kdo nese hlavní zodpovědnost, kdo stál a stojí v čele této politiky? Samozřejmě všechny vedoucí orgány strany. Nejvyšší zodpovědnost za vývoj a nastalou situaci však nese předseda KSČM.

Zdůrazňuji, že míra zodpovědnosti a vlivu je rozložena. Je patrné, že VV a další orgány jednaly pod obratnou manipulací Vojtěcha Filipa, jíž bylo obtížné čelit.

Důkazů je mnoho. Mimo jiné i jeho ubohá, téměř žádná sebekritika zejména po několika prohraných volbách. Není doba na další otázky, nicméně se vtírá úvaha, proč vše probíhalo takto. 

Ještě připomenu příklad reakce V. Filipa napsané v HaNo 5.10.2020: „Na teoretickou práci v praktické politice nemáme čas“. A také sdělení, že „…neměli jsme signály od našich sociologů.“

Řešení.

To vše není možné bez konzultací, diskusí o nových záměrech a cestách, a hlavně bez personálních změn.

Za první krok k řešení situace považuji odvolat z funkce předsedu KSČM Vojtěcha Filipa a celý výkonný výbor KSČM (přes obtíže působené pandemickým obdobím), ustavit nový VV s přihlédnutím k odpovědnosti a podílu jednotlivých členů na nedostatcích.

Umožňují to současné Stanovy KSČM: „ÚV KSČM zejména: d) na žádost nejméně třetiny OV KSČM nebo nejméně třetiny KV KSČM může dvoutřetinovou většinou členů ÚV KSČM odvolat předsedu, prvního místopředsedu nebo další místopředsedy ÚV KSČM a zvolit jiné;“

Klíčovou roli by při tom sehrály okresní výbory KSČM, a samozřejmě ÚV, který zasedání svolává. Jde o odhodlání a odvahu.

K tomu ještě připomínám, že dát funkci k dispozici neznamená odstoupit, ale dále řídit. A zdůrazňuji připravit nastávající sjezd KSČM. Mám za to, že současné vedení strany není schopno obsahově připravit sjezd tak, aby mohl reagovat na dosavadní úpadek strany.

Návrhy řešení jsou jednoznačné.

Přehodnotit současnou konkrétní orientaci a taktiku strany, včetně parlamentní politiky. Výrazně se orientovat na práci s mládeží, její získání znamená polovinu úspěchu. Zviditelnit pozitiva strany, zásadně vystupovat proti zkreslování historie a cílů strany. Vůbec si nemyslím, že slovo restart strany má v tomto smyslu pejorativní význam, naopak,

Časově považuji za rozhodující pro další působení strany a celé společnosti výsledek sněmovních voleb 2021.

 Komunistická strana má stále předpoklady pozitivního vývoje.

Má stále tisíce oddaných, rozumných příznivců, kteří jsou schopni vysvětlovat, získávat pro myšlenky socialismu další občany. Má dobrou organizační soustavu, má vazbu, kontakty na mezinárodní partnery.

Má oporu v české populaci. Ta má tradičně vysoké sociální cítění. Miliony občanů touží více po sociální spravedlnosti než po tzv. svobodě a nabubřelých slovech o demokracii. 

Nelze opomenout, že KSČM má k dispozici dosud nepřekonaný systém učení o světě, nedoceněnou sílu v nejdokonalejším filozofickém učení, totiž v dialektickém materialismu. Z něho a z celého marxistického učení plyne, tryská možnost dokonalé orientace ve společnosti a ovlivňování jejího vývoje.

 

Svůj názor souhrnně sděluji právě v této době, kdy jsou poslední možnosti k nápravě. Podporuji všechny výzvy, akce směřující k rychlému řešení současného kritického stavu strany.

BUBENÍČEK V DŮCHODU, to teď bude můj život. Těším se na to

ROZHOVOR PRO TEPLICKÝ DENÍK VEDL REDAKTOR PETR MÁLEK

Šestnáct let působil v krajské politice, z toho osm na pozici hejtmana. V letošních říjnových volbách už nekandidoval. Hejtmanskou kancelář vymění za zahrádku, na plný úvazek se bude věnovat rodině. „Upřímně se na to těším. Věk už také klepe na dveře, je potřeba to přenechat mladším,“ říká Oldřich Bubeníček (KSČM). Důchodový věk hodlá strávit v Bílině, kde žije v jednom z panelových bytů desítky let.
Z krajské politiky odcházíte úplně?
Ano. Dávám prostor jiným kolegům ze strany, aby se mohli prosadit. Proto také nepředpokládám, že bych se do něčeho v této oblasti ještě pouštěl.
Působíte v zastupitelstvu Bíliny. Skončíte i tam?
Dokončím volební období a pravděpodobně ani tam se už angažovat nebudu.
A co třeba ještě Senát? Tam jste to v minulosti také několikrát zkoušel…
Určitě ne. Už letos to byl omyl, že jsem se nechal stranou přesvědčit, abych to zkusil. Kdyby mi bylo padesát, asi bych na to koukal trochu odlišně. Dnes ale vím, že to byl omyl, když jsem se nechal přemluvit a s kandidaturou souhlasil.
Co se vám za těch osm let z pohledu nejvyššího představitele kraje podařilo?
Za úspěch vnímám v rámci celé naší koalice prvotní stabilizaci a následný rozvoj společnosti Krajská zdravotní. Když jsme ji před osmi lety přebírali, tak tu byly stamilionové dluhy. Dnes jsme v plusových číslech. To považuji za velký úspěch, i s ohledem na problémy s nemocnicemi v jiných krajích. S tím souvisí i zvyšování odborností, zejména krajské Masarykovy nemocnice v Ústí, kde máme 12 klinik. Kladný posun za těch osm let ale vidím ve zlepšení zdravotnictví v kraji obecně. Nemalé úsilí nás také stál boj za zachování komplexního onkologického centra, které nám chtělo ministerstvo zrušit. V kraji, kde je nejvyšší procento onkologických onemocnění na počet obyvatel, to byla absurdita. Povedlo se a zůstalo nám, takže i to považuji za velký úspěch.
Je něco, co jste nedotáhl?
Stále nás trápí sociální problémy, které tu máme. Představitelé nového vedení sice říkají, že si s tím dokážou poradit, ale osobně si myslím, že to tak jednoduché nebude. Podle mě v tomto směru musí velkou aktivitu vyvinout vláda, je potřeba změnit zákony tak, aby byli zvýhodněni ti, kteří chtějí pracovat. Na rozdíl od těch, co se jenom vezou a do práce se jim nechce, přitom dostávají od státu slušné peníze na živobytí. To vnímám jako velký deficit.
Jak vnímáte pozici Ústeckého kraje oproti ostatním? Má nějaké neduhy?
Stále doplácíme na období 90. let, kdy se náš kraj stal odkladištěm pro celou republiku. Kdo někoho nechtěl, tak ho poslal sem k nám. I když na druhou stranu je třeba si přiznat, že si za to mohla často jednotlivá města sama. Vedení radnic se tehdy zbavilo bytového fondu, čímž se také zbavilo možnosti regulovat přísun lidí. A to se hodně vymstilo a trpíme tím dodnes.
Několikrát jste v kraji přivítal prezidenta. Vždy to pro vás musel být vysilující maraton. Jak na to vzpomínáte?
Ty návštěvy byly hodně vyčerpávající. Už samotné přípravy byly vždy náročné. Na druhou stranu, návštěva prezidenta je vždy významným přínosem pro kraj. Hlavně pro lidi ve městech. Ne každý má možnost se takto setkat s hlavou státu. Proto jsme se vždy snažili naplánovat vždy jiné trasy, aby se s prezidentem mohli seznámit v jiných částech kraje. S panem prezidentem máme vřelý vztah, tykáme si.
Půlrok jste letos vedl kraj v covidové době. Jak hodnotíte toto období? Považujete ho za nejtěžší za celou osmiletou dobu, nebo byly ještě těžší měsíce z pohledu chodu kraje?
Určitě to byla těžká doba. Měl jsem jich ale více. Půl roku po mém nástupu do funkce přišly v kraji povodně. Byl to nelehký úkol se s tím poprat. Na druhou stranu ale bylo zřejmé, že voda za čas opadne a nastane klid. Mělo to svůj konec a mohli jsme čerpat ze zkušeností z jiných krajů, kde byla velká voda už předtím. Když ale letos na jaře přišel Covid-19, tak to byla pro všechny novinka. Nikdo nevěděl, co bude následovat, jak se bude situace vyvíjet. Když to teď porovnám s podzimem, tak pro nás ještě to jaro byla procházka rajskou zahradou. Ano, letošní covidová doba je jedno z nejtěžších období v mé hejtmanské éře. Maloval jsem si, že bych mohl mít klidnější ukončení své práce na kraji. Opak je ale pravdou. Musíme si to všechno předávat za pochodu. I když to zvládáme, je to hektické.
Současná zadluženost kraje je okolo jedné miliardy. Jak si podle vás stojí ústecký region ekonomicky?
Ústecký kraj je ekonomicky stabilní. Jsme zadlužení, ale také jsme schopní všechno splácet. Každoroční audity nám vycházejí dobře. Nesouhlasím s názory, že nové vedení přijde k prázdné truhle. Jsem přesvědčený o tom, že to tak není. Důležitý po ekonomické stránce bude příští rok, kdy očekávám, že v důsledku letošní situace s Covidem-19 bude nejspíše méně peněz ze státní pokladny. A s tím se bude muset nové vedení kraje vypořádat. Proto jsme už při vypuknutí pandemie zavedli různá úsporná opatření, abychom šetřili peníze.
Takže kraj svému nástupci předáváte s naprostým klidem? Nemáte žádné výčitky, že by se ústecký region hrnul někam do záhuby?
Kraj předávám v dobrém stavu a o budoucnosti nemám strach.
Jak vlastně vnímáte kraj, ve kterém žijeme?
Na to se mě ptá hodně lidí. Samozřejmě, že je krásný a nedám na něj dopustit. Máme zde řadu historických památek, jsou zde historická centra měst, přírodní oblasti, jako je Národní park České Švýcarsko, České středohoří, Krušné hory. Takové bohatství nemá každý.
Narodil jste se ale ve východních Čechách. Nepotáhne vás to tam zpět, když už nebudete mít politické ani pracovní závazky?
Východní Čechy mám rád a často tam zajíždím. To, že bych se tam stěhoval, ale nehrozí. Za životní místo považuji Bílinu, kde bydlím. Podle mě by měl člověk dožít tam, kde tráví většinu života. Považuji se za patriota a nehodlám to měnit.
Máte před sebou důchodový klid. Nebude vám práce chybět?
Každý den jsem vstával v půl šesté. Chodil do práce. V sobotu a neděli po akcích. Upřímně se těším, že si od toho spěchu odpočinu. Duševně se na to chystám už delší dobu. Chci se teď naplno věnovat rodině, na kterou jsem neměl vždy tolik času, jak bych si představoval. V zahrádkářské kolonii mám svoji malou zahrádku, která je můj celoživotní koníček. Musím ji trochu zvelebit. Fakt se na tu dobu hodně těším. Bubeníček v důchodu, to teď bude můj život.

Kdo je Oldřich Bubeníček
Oldřich Bubeníček se narodil se 5. ledna 1953 v Ústí nad Orlicí, kde absolvoval gymnázium.
V roce 1974 vstoupil do KSČ. Pracoval ve sklárně, později na OV KSČ v Teplicích, v 90. letech se stal jeho předsedou.
V letech 1995 až 2008 byl redaktorem Haló novin. V současnosti je zastupitelem Bíliny, dříve byl i jejím starostou či radním.
V roce 2012 se stal hejtmanem Ústeckého kraje, o čtyři roky později post obhájil.

Redaktor Petr Málek

ZMĚNY VE VEDENÍ KV KSČM ÚSTECKÉHO KRAJE

Zasedání KV KSČM Ústeckého kraje 9. 11. 2020 zvolilo nového předsedu KV. Došlo k tomu po rezignaci předsedy KV s. Pavla Vodseďálka (OV KSČM Ústí n.L). Novým předsedou se stal s. Jaroslav Komínek (OV KSČM Chomutov). Zasedání dále odvolalo z funkce místopředsedy pro vnitrostranickou práci s. Josefa Šenfelda (OV KSČM Litoměřice) a nově zvolila do této funkce s. Radka Beleje (OV KSČM Most). Na funkci tajemníka KV KSČM rezignoval s. Stanislav Rybák (OV KSČM Louny). Nově byla zvolena do této funkce s. Jitka Hanousková (OV KSČM Teplice). V pětičlenném VV KV KSČM zůstává na své pozici místopředseda pro volby s. Radek Černý (OV KSČM Litoměřice) a ve funkci hospodářky s. Jaroslava Šamsová (OV KSČM Ústí n.L). Jako prvořadý úkol si vedení KV KSČM Ústeckého kraje stanovilo připravit Krajskou konferenci KSČM, která je naplánovaná na 20. 3. 2021. (jh)