Historik RSDr. Ivo Přichystal
Dnes 25. února si připomínáme 75. výročí Února 1948. Pravicová propaganda s oblibou označuje tuto událost jako komunistický puč. Soustavně se snaží vytvářet dojem, jak nepatrná skupinka komunistů se proti vůli většiny obyvatelstva, za pomoci slabošského prezidenta Beneše zmocnila vlády. Ovšem historická fakta všechny tyto pravicové ideology usvědčují ze lži a z překrucování historie, z čehož s oblibou obviňují právě komunisty. Ovšem tak nehorázné lži a překrucování faktů, kterými nás tito pánové krmí si nikdo z komunistických ideologů nikdy nedovolil. Podívejme se na skutečná fakta. Předtím si však uveďme skutečný obsah pojmu puč. Podle slovníku cizích slov je: „Puč – násilný politický převrat uskutečněný malou skupinou osob většinou příslušníků ozbrojených sil“. V demokratických volbách v roce 1946 získali komunisté v českých zemích 40,2 %, to představovalo okolo 2,8 miliónů voličů. Také generální stávky dne 24. února vyhlášené na podporu komunistických požadavků se zúčastnilo 2,5 miliónu pracujících. Lze tedy označit stranu, kterou přímo podporovala nebo s ní sympatizovala většina obyvatelstva za malou skupinku spiklenců? To rozhodně ne. Pokud se týká průběhu samotných únorových událostí, tak vše se odehrálo opět poněkud jinak, než vykreslují různí krajně pravicoví pisálkové. Poté kdy komunistický ministr Nosek provedl kádrové změny ve vedení Sboru národní bezpečnosti (SNB), využili tohoto kroku ministři za stranu národně socialistickou, lidovou a demokratickou stranu k vyvolání vládní krize s cílem dosáhnout demise vlády a podle ústavy nastolení úřednické vlády do které, jak předpokládali, bude president Beneš jmenovat antikomunisty. Chtěli tak jen zopakovat už jednou úspěšně uplatněný scénář z roku 1921. Tehdy po volbách, ve kterých zvítězila sociální demokracie, představitelé její pravicové části způsobili demisi vlády. Následně úřednická vláda potlačila veškeré protesty levicově naladěné veřejnosti. Ovšem rok 1948 nebyl rokem 1921. Také řada nekomunistických politiků se na snahu vyvolat demisi vlády dívala jako na politický hazard. Vedle sociálně demokratických ministrů demisi svých kolegů nepodpořili ani nestraničtí ministři, Jan Masaryk ministr zahraničí a generál Ludvík Svoboda ministr národní obrany. V tu chvíli však pravice nahrála komunistům na smeč. Podle tehdy platné ústavy, pokud demisi podala méně než polovina ministrů (jednalo se o 12 ministrů za uvedené tři strany), mohl předseda vlády jmenovat nové ministry. Vzhledem k faktu, že předsedou vlády byl předseda nejsilnější strany Klement Gottwald, bylo jasné, koho bude jmenovat na jejich místo. Když pravici nevyšel trik s demisí, spoléhali již jen na presidenta Beneše, že demisi nepřijme a tak bude alespoň zachován dosavadní status quo. Beneš, se kterým představitelé tří uvedených stran své plány nekonzultovali, se tak ocitl pod tlakem veřejnosti. I s ohledem na svůj vážný zdravotní stav nakonec demisi přijal. Svou roli sehrálo i jeho přesvědčení, že rozhodnutím velmocí v Jaltě, kdy ČSR byla zařazena do sovětské sféry zájmů, byl nástup komunistů k moci již předem určen. Pro Beneše bylo trpkým zklamáním, že nás západní velmoci opět zradili a předhodili Stalinovi, stejně jako v roce 1938 Hitlerovi. Tím, že Beneš demisi přijal, v podstatě pouze naplnil literu tehdy platné ústavy. Pak již nemohl než jmenovat nové ministry, jejichž seznam mu Gottwald předložil. Takže nástup komunistů k moci proběhl, ať už se to někomu líbí či nelíbí, čistě ústavní cestou.
Podobně je výrazně zkreslován i další vývoj našeho státu po Únoru. Především se to týká padesátých let, která jsou v podání různých antikomunistů vykreslována jako nejtemnější období našich moderních dějin srovnatelné s obdobím protektorátu. Jaké jsou skutečnosti? V celém průběhu padesátých let bylo za politické delikty popraveno okolo 140 osob. Jistě, trest smrti za politické delikty je odsouzení hodný, ale v té době byl uplatňován za politické delikty i v USA. Naprosto nesrovnatelné pak jsou počty popravených v období protektorátu (360 tisíc) a v padesátých let (140). Počty odsouzených či diskriminovaných za politické delikty v padesátých letech jsou i v současnosti odhadovány okolo 400 tisíc osob. Vzhledem k počtu obyvatel republiky tak represe postihly okolo 2,6 % obyvatel. Současná pravicová propaganda naopak vytváří obraz tehdejší společnosti skládající se pouze ze dvou kategorií obyvatel a to utlačujících a utlačovaných. Také STB je vykreslována jako ďábelská organizace, jejíž příslušníci číhali za každým rohem. Přitom na celý okres Teplice se 130 tisící obyvateli byli určeni pouze tři příslušníci STB, kteří mohli řídit maximálně několik desítek informátorů. Přes 90 % obyvatel našeho státu za celou dobu 40 let žádnou osobní zkušenost s STB nikdy v životě nemělo. Dalším faktem, který mnohého překvapí, je že právě v padesátých letech komunistická strana dosahovala nejvyšší důvěry za celých čtyřicet let. Většina veřejnosti v té době chápala probíhající politické procesy jako důsledek nepřátelských aktivit ze strany západních států.
Únor 1948 tedy nebyl tedy žádným osudovým zlomem v historii našeho státu, nebyl ani „ozbrojeným násilným pučem“ hrstky „zlých, ošklivých“ komunistů proti vůli většiny národa a v konečném důsledku ani selháním „slabošského“ presidenta Edvarda Beneše. Byl zákonitým vývojem předválečného a především poválečného vývoje naší společnosti v níž se již dávno prosazovaly levicově demokratické tendence, které byly umocňovány sílící sociální nerovností, negativními dopady hospodářských krizí, politikařením a korupcí vládnoucích politických stran. Vše toto dokládá například i úryvek z parlamentního vystoupení Klementa Gottwalda v roce 1929. „ Odsuzujete do kriminálu dělníka, který ukradl housku, ale celá vaše vládní společnost je složena ze stran, které stát okradly o miliardy na špiritusu, na válečných půjčkách, dodávkách a na všem možném. To je vaše spravedlnost. Štvete exekutora na domkáře a malého živnostníka pro nezaplacení několika korun daně, ale podle týchž zákonů snižujete a odepisujete stamiliony fabrikantům a velkostatkářům“. Nemyslíte, že to nepříjemně připomíná i naší současnost? Nelze ani opomenout i fakt, že počet členů komunistické strany z předválečného počtu třiceti tisíc, narostl zcela dobrovolně v roce 1945 na jeden milion. Nátlakový charakter akcí k potlačení levicových tendencí za pomoci ozbrojených složek byl po druhé světové válce uplatňován i v některých takzvaně demokratických západoevropských státech jako Francii a Itálii. V Řecku proti levici dokonce zasahovala i britská armáda.
V konečném důsledku otázka nestála, zda se komunisté chopí mocí, ale jen kdy a jak. Vše bylo rozhodnuto již v roce 1944 na konferenci spojeneckých vůdců v Jaltě, kde ČSR byla včleněna do sovětské zájmové sféry stejně jako Polsko, Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko.
